Onoho podvečera,když v hlínězahlédnul jsem stopy Neznámého Boha,viděl jsem,jak jde k šípkovému keři,který neshoří a hoří.S hrnečkem modrým,jak obloha.Nalít si šípkového čaje,prý trochu ho v krku škrábe.Pozdravil jsem ho tedy a dál jsme šli spolu. Aloha.
Prší i na ty,kteří by si kapku vody nezasloužili.Taková je boží spravedlnost.
Je to všechno příliš křehké,aby se to nerozbilo. A přece,drží to nějak pohromadě. Silou myšlenky. Pořád to ještě září měkkým světlem,když se nikdo nedívá. Nerozbije se to.
Tak jako se splétástín starých větví na bílé zdi. Tak se splétá poznání kdo je a kdo není. Pak přijde večer. A bude vše, bez dělení, skryto v jeho dlani.
Zavři oči, povedu tě. Nenechám tě padnout a padneš-li, zvednu tě. Ponesu tě ve svém náručí. Dovedu tě k vodě. K zelené pastvině tě přivedu. Nechej se vést.
Pomalu si krvácímoje srdce chycenémezi spáry bílých kamenů. Tak už to zůstane. Nedá se přece uniknout z dlaní Boha?
Už se nebojím.Ptal-li jsem se kdy,vím, že Nebe je.A co skryto bylo,skrz bolest a soužení,bylo mi i ukázáno.Oznámenoandělskými hlasy všeod stvoření až ke konci věků.
Obloha je ještě klidnávšak zdá se mi,že pod prsty mizíco kdysi bylo mi svěřeno.Jako by pod prsty protékaloco mělo být chráněno s největší pečlivostí.
Na jemném papířepíšu ti prosbu. Přichází zasjen hrubá odpověď.
Nikdo nesetře,ze stolu kolečka od kávy. Posluchače našich poledních rozhovorů.Nikdo. Vzpomínám na ně rád.