Štítek Krajina

O skálu bortí se,v obloucích strachu.Tanečnice na římseve večerním nachu. S bílou mantiloumořských perutýnů,sůl cítit ve vzduchu.V pobřeží klínu.

Jitrocel líbá ráno.Libeček chtěl by taky.Na louce, všemi opuštěné,rudnou vlčí máky.

Len znovu rozkvet.I když má pršet.

A do toho všehozafouká vítra poslední slokuodtrhe od úst. Potom se zeptajíproč jsem si nikdy nepořídil fénnebo aspoň fenu.

V jasmínových keříchslavíček hláskem ryzímzpívá až do nebea všechno vůkol mizí. Snad nehodí se poslouchat anislavíka a Hospodinato sladké notování.

Vždyť opravducesty jsou jako pleny mokré. A za mrakemmalé děckose bez starostí slunko směje.

Zatímco jich stado dálky odlétalo,zobáčkem do skla kloval.Do sta a do sta do sta.

Plní se mi oči slzami,když na zahrádce sedím. Jaká to jemnost květůpojí se se stínem šerým.

Dospělo jsi Jaro. Za malou chvíli a nebude to trvat dlouhozačnu Vám vykat. Oblečená do zelených plesových šatůna podpatcích trávy. Jste půvabná jak Jaro samo. Pokud dovolíte, zde je plášt. Z bílých bezů.

Sníh není to nic a přecekdyž sníhpo zmrzlé řeceklouže seve vysokých vertikálách /ohlas na Sníh, když se brzy stmívá, J. Skácel/