Mám dobrého přítele. Kamaráda. A tím bych vlastně mohl skončit. Dřív než jsem začal. Zkuste si říct nahlas slovo přítel. A poslouchejte jak voní. Nemlží se vám z té vůně oči?
Když mi bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let, myslel jsem si, že přítele nepotřebuji. Že je lepší být sám. To znamená stoprocentně svobodný a nezávislý, pokud možno na všech.
Byl to omyl. K mé smůle jsem se s ním mazlil spoustu let a na nedostatek přátel doplácel velkou samotou. Každý potřebuje přítele. Aspoň jednoho. Jednoho dobrého přítele. Jsem si tím jistý.
Toho mého přítele jsem potkal už ani nevím kde. Snad v parku, možná na nádraží. Kde se tak potkávají budoucí přátelé?
Nevídáme se moc často. Třikrát, čtyřikrát do roka. Sedíme spolu a jsme. Když se kouří dýmka, nedá se moc mluvit.
Jindy si povídáme o životě. Řeč střídají dlouhé pauzy s následným potvrzením slyšeného, dlouhým hrdelním hmm.
Jsme jako dva radisté. Naše vysílačky jsou naladěny na stejnou nosnou vlnu. Je v nich slyšet praskání atmosferických poruch a taky vědomí, že na druhé straně někdo je. Že někdo poslouchá, jestli neuslyší ti-ti-ti, tá-tá-tá, ti-ti-ti. SOS potápějící se lodi.
Jednou jsem své SOS vyslal. Byla mi tehdy hrozná zima. Ne ta fyzická, jako když se klepete a nemůžete přestat, protože jste promočení na kost, ale ta psychická. Ta, která vás zkroutí do oblouku, vy brečíte, nemůžete přestat a strašně to bolí, jak na vás leží celý svět a láme vám kosti.
Můj přítel tehdy přišel a byl.