Předchozí | Následující
Zoran

Jako pojítko s předchozím Damiánůvým blogem znovu uveřejňuji příběh Zorana. Příběh je zbytkem toho, co mi zůstalo ze špatně zálohované databáze původního webu.

Zoran Dragunič je velkej chlap. Když vezmete toho největšího, kterýho znáte a vynásobíte dvěma, tak to je Zoran.

Přišel sem do Švédska z Černý Hory nebo možná ze Srbska. Neměl jsem nikdy potřebu se ho na to ptát, ale prý se tady objevil kvůli práci.

Jel jsem se Zoranem na stavbu. Bydlíme společně na ubytovně a máme práci na jednom z těch nových nákupních center, co se staví na okraji Linköpingu. Já dělám na jeřábu a Zoran je vazač.

Tak. Jeli jsme z konečné autobusu číslo 3. Zastávku od konečné nastoupil Starej Halsten. Halsten je taková místní figurka, kterou najdeš v každý větší vesnici. A Starej, no starej a vychrtlej je fakt dost. Vychrtlej jak lidi bejvají, když je jejich stáří pomalu okusuje na kost.

Zoran vypadal, že ho chce pustit sednout. Halsten za sebou táhl malej vozejk plnej starýho papíru. Zoran se ze sedadla pohodlně natáhl k umělohmotnýmu madlu nad s sebou a lehce se na něj, jak vstával, pověsil. On není tlustej, ale prostě narost. Bylo to, jako když zkusíš pověsit svini na háček na kabáty. Taky by se utrhnul.

Starýho Halstena odštěpek prasklýho madla sekl do hlavy. Kousek za pravým uchem. Bylo vidět,jak mu teče krev, protože Halsten je už dávno holohlavej.

Čekal jsem co bude dál. Děda se na Zorana rozpřáh holí co měl ve druhý ruce, začal ho mlátit a přitom strašně ječel. Zoranovi vynadal, z jeho ségry udělal štětku, celou rodinu proklel a pořád do něho mlátil tou svou holí. Autobus jel a Halsten v něm lítal ze strany na stranu jak sirka v prázdný krabičce.

On je Zoran v jádru dobrej, ale někdy těžce odhadnutelnej. Jednou si náš parťák dělal fóry z jeho ségry co zůstala v Černý Hoře nebo možná v Srbsku. Zoran se naštval a násadou od krumpáče mu zlomil obě ruce. Pak šel samo do lochu, ale většinou byl hodnej.

To jsem věděl já, ne Starej Halsten. Čekal jsem, že na něj Zoran zaspoň zařve a dědek si nadělá do gatí, ale on nic.

Pak jsme vystoupili, autobus odjel a my zamířili na staveniště. Za chvíli se Zoran zastavil. Otočil se ke mně, jako by věděl na co se ho chci celou dobu zeptat. Bylo mu prý toho dědka líto a tak ho nechal bejt.

Nevím, kde se to dozvěděl, protože já to slyšel až za tejden. Halstenovi ten den ráno zemřela žena.