Když jsem vyrážel s naším novým psem na ranní procházku, potkal jsem první jinovatku. Pod nohama mi poskakovaly modro-růžové jiskřičky zabarvené oblohou a vycházejícím sluncem a od pusy se trhaly chundelaté chomáče sražené páry.
Bylo zima, ale vlastně docela příjemně. Jen tak akorát na probuzení se do nového dne. Čekala mě nejmíň půlhodinová procházka s nekonečným prostorem pro toulající se myšlenky..
V tramvaji jsem nedávno potkal dva muže. Biology – mistra a učedníka. Řešili, zda je možno oznámit nový živočišný druh jen na základě zkoumání DNA zbytku zobáku uhynulého jedince či nikoliv. Pro biology zásadní otázka.
Učedník po chvíli argumentace změnil téma. "Byl jsem u rybníka a pod vrbou viděl.." a jmenoval latinský název zřejmě velevzácného brouka. Mistr chvilku přemýšlel a pak odpověděl. "Máš ho na špendlíku? Ne? Zapomeň na to, že jsi ho kdy viděl."
Paddy šlapal vedle mé nohy a já byl rád, že jiskřící jinovatka není jen krystalická námraza vzniklá desublimací H2O za teplot nižších než -8C a že nepůsobí nějaké výrazné národohospodářské hmotné škody. Jak jsem se dočetl na Wikipedii.