Štítek Monology

Studený vítr do kalužezlatou drobenku smetá. Snad se rozpomene,na začátku léta. Jak pod starou třešnínás do spaní ukládal.

Topený vzduchemchycený na háčku. Z dálky slyším,že říkáš mi hlupáčku. Marně se mrskámháček patro mi trhá. To není možnýjsi taková mrcha. Slíbili jsme siv dobrým i ve zlým. Půjdeme spoluobutý s bosým. Zbrocený potempak ráno vstávám. Dvě snítky pelyňkuna polštář…

Přes náměstíspěchám. Z kašnytrošku víry. Nabrat do dlaní. Než donesu ji k ústům. Mezi prstyproteče. A vsákne se – rovnou do gatí.

Kdo jsi, člověče?Jehož masku nosím. Kdo jsi? V jediné chvíli člověčejá sám tebe zradím.

Ten okamžik jemezi dvěma údery srdce.Když z moře vlna se o kámen zastavía slunce zpěněnéve velkou touhu promění.

Myslel jsem,že spustil se lijavec. A tys jendýňová jadérkana stříbrnou misku sypala.

Tolikrát jsem vám hezký den přál.Tolikrát jsem vám připravil čaj. Až ochraptěl jsem.Přestal mít žízeň. Jsem mimo provoz   Automat

Mám tak trochu strach.Až zahrčí v hodinách.A začnu obracet se v prach. Jestli v tom shonu nezapomenu.Zalít kytky a zamčít byt.Se všemi známými se rozloučit. A hlavně, pro pošťáka –cedulku na dveře dát.S novou adresou. Nejsem si jistý však,jestli na…

*A tak,stále znovu přemítám,jsav tomto partikulárním případu Bohem,mám právomaterializovat myšlenkujen proto,že jsem schopen ji artikulovat?*

Dva životy,dvě rovnoběžky,žijem vedle sebe. Proletíme nekonečnem –protneš mě, já tebe.