Štítek Monology

Plachty se napnuly.Zbývá očím neuhnoutz vrcholků vlny. A za Zlatým rounem ploutv poslední kout moře.K počátku Smrti.

Vítr, má milározčeřil tvůj klín. Úzký proužekjako úsvit na obraze. A já chodec,který přešel po provaze. Na druhém koncipadám do jeřabin.

Jsi zde? Slyším tvůj dech. A ještě cizí, … vzdech.V těch sněhobílých zdech. Jsi.    … zde.

Dnes mi už zůstalajen slova bez přívlastků.Ta barevná vsadil jsemdo ranní oblohy. Na večer nad mořem,když kroužil párek racků,zbylo jen pouhé – ach.

A pak nebude už nic.Než jak ptáci,že poletíme k jihu. A na nočním stolkuodloženou knihuHic sunt leones.

Na nebi blikají drobky tvarohua já přemýšlím o Bohu. Jestli má rád tvaroh s chlebemnebo raděj rohlík s medem. Co nabízejí Na rohu.

Zlatě sněžína večeřiPáně; maně.

Do vlasů chytá se,bílé babí léto.Září pro radost.

Mám tajemství, které nikdo jiný nezná.Ta cesta, vytesaná do úbočí, vede do mého dětství. Přál bych si, aby ji někdo našel.Bojím se však, že zůstane navždy zarostlá.Tak jako mnoho jiných.

Našel jsem přede dveřmi dva kaštany.Malé a oblé jako prsy habešských princezen. Do večera jsem je hřál ve dlani.A potom z nich vyřezal dvě hnědá prasátka.