Štítek Monology

Jsme nazívysvlečeni na kost.A jako hosté v předpokojidole v zemičekáme na Věčnost.

Zahlédl jsem ten okamžikkdy noc beze dnaměnila se v den.Tehdy andělé přestali zpívat.

Co mi zbylo?Pět vzpomínek.Které lámou se jak staré listí. Občas se na dlaň usadí.A potom znejistí.Jestli vůbec kdy se staly.

Zahnat tmu jsem chtěl,však náhle bojím se více.Že z tichého vosku svíceshoří. Do němoty.

Zdálo se mi, jakoby od východu,zas vlahý vítr vál. Tak do sádku jsem vyšela v mokrém listí stál. Příliš často myslívám na Jaro.

Není smutnějinež nedozrálá ostružina. Není prázdnějinež sklenka a v ní kapka vína. Není zoufalejinež otec, který ztrácí syna.

Závidím,závidím hvězdám jak se chladně třpytí.Že jen prosté „být“ je smyslem jejich bytí.Hle Člověka holá řiť co jak Měsíc svítí.

Kape, prší z šalmajíptáci v listí dřímají. Prší, šustí potajíDuše Duší zpívají. A obloha je šedivázpívá Duše rozpitá. Zpitá do němoty.

Padám na postel,ruce zkřížené. Snad ještě tuto nocAnděl mě nevezme. Ještě ráno, byl bych rád,kdybych ti pusu mohl dát. Tělo na tělo.

Padá, jako by neměl dopadnout.Mlčí, jako by nesměl promluvit. O mladém počátku Léta,kdy ptáci začínali hnízdit. ~~ Naplňuje mne hlubokým štěstím,chodit po cestičkách zapadaných listíma všemi smysly vnímat, smutnou krásu Podzimu.