Štítek Monology

Kolik je popelaz lidského těla? Jsou aspoň spolu?Jsou všichni spolu?

Víno jsme pilibyli sami. Šaty si svléklisnad milováni. Spali jsme spolu.A byli sami.

Jsem pesimista, Bože.Proč nutíš mě říkat, "Cože?Tebe jsem dneska nečekal."

Pokaždé zapomenu, že je život tvrdý. Proto chvíli letím a zase znovu padnu. Přitom jsou mraky plné modrých ptáků. Křídla se jim lesknou až zebe.

Už jsem si zvyknul na to – míjet se.Skoro přirozeně, jako léto a zima v lese. Jenom koncem prosince,  když škrábneš nehtem po sklínce. Je mi pořád na zvracení.

Jsou pryč zbytky sněhu,které přikryly můj hřích. Na stromeček baňky věším,slyším jen svůj smích.

Myslím, že co dát jsem mohl, dal jsem.A vrcholky mých přání jsou dnes vysoké jako pláně Hané. Však snad ta pole jsou žírná dostsrdci i břichu pro radost.

Poprvé jsem přišel o postel. O srdce Tvoje po sté. Možná to bylo naopak, ale na tom už tráva roste. Dávno už žiješ s jiným – psem ne-kom-pli-ko-va-ným.

Včera byl a dnes už není.Čeká topol na spálení. Ležíme si vedle sebe.Na záda nás země zebe. Má přijít další sněžení.

Vlaštovky odlétlyty a já takysedíme na mezičekáme vlakyna cestu k jihu.Jihnu.