Štítek Monology

U cesty Jablka planá,až křiví zuby. Ve škarpách leží,zdobí hroby. Zapomenutá.Jsou k pláči stěží.

Vlastně se obyčejně bojím,že jednoho dne,až mi dojdou síly. V tu chvílikdosi se zeptá."My se známe pane?"

Hrst ořechůco ti leží v klíně.Mozolnatých.Ruce trhovkyně. Stejné jsou i dlaně tvoje.K čemusi co bylo. Dveře dvoje.

Jsi krásný,v očích máš opály a karneoly.Řezaný jsi z cedrového dřeva. A já, dnes i denně klaním sepouhé hromádcez vyprázdněného střeva.

Díval jsem se z oknana děvčátko jak malovalovelkou ruku nohamaa smálo sea maminka se smálaa já se nesmála mudrovaljestli snad každý nemá nárokdostat tělo s dvěma rukamaa bylo mi najednou divně z tohojak mi dětské ruce nejdoua kolik jsem jich…

Nehodí se,vrnět jako kocour,když hladíš ho v kožiše. Tak budu jenom seděta nechám jiskry praskat.Úplně tiše.

Páteční Přivstal jsem siabych hned zrána poslouchal ptáky.Dříve než ztichnouv půli dne. Vlastně se divím,že nemlčí.Vždyť syna Mariezabíjí kvůli mě.

Všechny je dobře znám,ty kdo četli moje básně.Spočtu je na prstech rukou.Myslím, že krásně. Jen já. A to je vše.Miluji ty verše nadevše.

Pak bude nocvšem co černá zdá se.Zbude jen ticho.Loďka v rákosujemně kolíbá se. Snad odveze měk pravému tomu břehu.Za trošku láskyjiž bezděčněpřidal jsem jednou do úsměvu.

Radlice sněžných pluhůchtěly dnes vykrojit duhu.Vyšla jim zas jen černá.K zemi sníh padá.K tobě na kolena.