Štítek Monology

Dnes Měsíc byltak alpakově bílý,až na krátkou chvíli,postříbřil i trávu v akvarelu.

Javorový listu splavu se zatočil.Výčitka Léta.Kde včera, tak dlouho, jsem zase byl.

Jsou mostky krátkéjako krůčky ptačí.Jsou mosty dlouhé,život na ně stačí. Od konce ke koncipodané jsou to dlaně.Vraný kůň běžía nestoupne na ně.

Zase už pohřbívámsvý planý naděje. Jak matrózi na moříchdostaly kurděje.

Vjet do saduna bílém koni.Posíci louku,která voní. Po heřmánku. Jablka ze větvípotajmu krásta přání jednose druhým spřást. Do bochánku.

Dvě věžičky,dvě věže,chtěl bych běžet až tam,kde, žedotknou senebe. Kde stulí sev nebe. Až tam.

Nezasloužím si pohrdání,když utápím se v očích tvých.Vždyť v hloubce té snad zahynul byi mnohý z jezdců na koních. Nezasloužím si pohrdání,však jestli k pohrdnutí jsem.Snad jen proto, že smilovánímá nade mnou Noc a těžký sen. Nezasloužím si pohrdání,však jestli…

A přece chtěl bych vědět,když se sešeří,když na lůžku jsem,co v černém sadu,co asi stromy večeří.

Vlastně, řekl bych,čím víc vína jsem vypil,tím víc jsem vinen.

Každý večer křičím. Proč já! Každý večer dostávám. V odpovědi ticho.