Štítek Monology

Bojím se zvednout oči,pohlédnout do dálky. Kam bych mohl dojíta složit opánky.

O putování Ta místa, nakonec řekl,dostanou jména.A jména dostanou tváře.A tváře ti poví, kdo jsi.

Je ticho a šedivo.Jako v kostele přede mší.To svět náš vezdejšízdobí ses holuby na římse.By byl krásnější.

U cesty Jablka planá,až křiví zuby. Ve škarpách leží,zdobí hroby. Zapomenutá.Jsou k pláči stěží.

Vlastně se obyčejně bojím,že jednoho dne,až mi dojdou síly. V tu chvílikdosi se zeptá."My se známe pane?"

Hrst ořechůco ti leží v klíně.Mozolnatých.Ruce trhovkyně. Stejné jsou i dlaně tvoje.K čemusi co bylo. Dveře dvoje.

Jsi krásný,v očích máš opály a karneoly.Řezaný jsi z cedrového dřeva. A já, dnes i denně klaním sepouhé hromádcez vyprázdněného střeva.

Díval jsem se z oknana děvčátko jak malovalovelkou ruku nohamaa smálo sea maminka se smálaa já se nesmála mudrovaljestli snad každý nemá nárokdostat tělo s dvěma rukamaa bylo mi najednou divně z tohojak mi dětské ruce nejdoua kolik jsem jich…

Nehodí se,vrnět jako kocour,když hladíš ho v kožiše. Tak budu jenom seděta nechám jiskry praskat.Úplně tiše.

Páteční Přivstal jsem siabych hned zrána poslouchal ptáky.Dříve než ztichnouv půli dne. Vlastně se divím,že nemlčí.Vždyť syna Mariezabíjí kvůli mě.