Štítek Monology

Jak Bůh mne vůbec může vidět.Vždyť tak daleko je. Schoval jsem se do studniční skruže.I tam jeho stopa je.

Klíče Ztratily se klíče. Hledaly se kolik dní. Obvinil jsem úplně všechny. Prohledán byl celý byt. Nakonec byly nalezeny v kapse jedné červené bundy. Mám rád příběhy s dobrým koncem. Teď zbývá jediné. Všem se omluvit.

Prohlížím si ruce,vzpomínám co jsem kdy vykonal.A najednou je mi smutno.Jak málokdy.

Na pole mlha lehá,šedá jako vzpomínka. Maminka na děti volá,zvonek soumrak zaklinká.

Loučení Lehce jsi zavoněla myrhou.Dávným znamením Smrti.Ale čí?

Hnědé jsou borovice,hnědé až do červena.Jako když žena je políbena na obě lícea dotekem tím, cítí se přepadena. Tak rděl se dnes háj borovic,když Slunce přede všemi,milovalo je.Celé,až do červena.

Motory odkudsi zní,zvony hrnou se nocí. Až není v mocislyšet sám sebe. Natož jak Duše,malinká, slaboučce tepe.

Za misku hrachuza kočičí mňoukánípřišlo svítánína konci noci.

Každý večer kladešhlavu na moje břicho.Ó, svatá prostoto.Nedá se vydržetto noční prohřívaní slezinya jater a toho všeho.Za misku žrádlatolik oddaných psích očí.

Dávné amulety tajmo kraduze šperkovnic rezavého listí. Ochrana před chladem a vlky,chvěje se v mojí pěsti. Studí, v jemných slupičkách vzpomínek,kuličky kaštanů promrzlé ránem.