Štítek Monology

Vločky tančína hřbetech střech.Noc je v půli.Výdech, vdech.Černá, bílá.A Zem se chvěje,tiše. V samých základech.

Víš,milá moje,trochu se bojím. Až jednou až budu vážen,že zeptají se –Miloval jsitak, jak miluješ vodu z bílých kašen? Miloval jsi,do roztrhání těla?Miloval jsi,že sama Láska by se zastyděla? Trochu se bojím,milá moje,že tehdy nedojdu ve smrti pokoje.

Sněhurka Pohladil jsem ji.Jemně.Něžnou a hebkou. Snad, jako bílý plyš.Jen krátce zastudila,že se nestydíš.Rozpustila sepřed malou chvilkoubyla. Rozpustilá.

Láska, hmm …to je rozhodnutí.Když jeden zasyčel by –Co sakra, co mi do ní.Tlustá je. A natrápila se mě dost. Pak s úctou řekne:Lásku dal jsem ti.Ať trvá až na věčnost.

Je smutno těm malým nádražím,když jeden či dva vlaky skrz ně přejedou. A pak vrabčáci zas na okapy se posadía vítr na honěnou zas hraje s ozvěnou.

A tak, zdá se mi,jak každý tón má svou barvu,svůj tvar i ozvěnu má svou. A jak z jednotlivých tónů skládají setakty a refrény a slokyjako řeky pojící se jedna v druhou, tak je to i s hláskami, jenž mají…

Ó Adonai,když jsem se dotýkalbílých kvádrů v Jeruzaléměco jsem si to přál?

Najednou se cosi zadrhne,jako záděrka nebo v kůži trneček z šípkového keřea rozpláču se. Obloha je stejná,slunce a lidé jsou stejní.A přece je cítit něcoco před chvílí ještě cítit nebyloa co za chvíli už znova cítit nebude. A tak si…

Na záclonáchusadil se páv.Zlatý ocas měl,jen chvilku poseděl.Potom křídlem máv. A bylo ticho.A bylo jitro.Byl den prvý.Gn 1,1-5

Nevím nic.To byla jeho poslední slova.A pak už věděl.Jak alpská protěž kvetekam se večer slunce schová.Kdo se smával za vraty.Jen neveděl co je.Jestli zpátky půjde.Či zda uzly budou přeťaty.