Štítek Monology

Chtěl jsem být básníkem,tak jsem napsal báseň. Bez čtenáře však být báseň nemůže.Tak tedy, … ani já nemohu být básníkem.

Pokaždé to tak křupne,když došlápnu do čerstvého sněhu.Jako oplatkanebo čísi zlomené srdce.

Zatmění Zvědavě se díval na Měsíca kdesi hluboko tušil,že ještě nenítak úplně starý.

Ještě se chvěje vzduchpod bílými křídly.Letět s nimi.K severu, k jihu,domů.Být spolu.Nekonečnou chvíli.

Chtěl jsem ti povídat o dešti, však copak vím, jak vypadá Déšt? Chtěl jsem ti povídat o lásce, však copak vím, jak vypadá Láska? Chtěl jsem ti povídat, však voda padala. Tak jsem tě držel, abys neuplavala.

Ty pse blbej.Debile.Proč mám mít zase někoho rád?A až budeš chcípnutejBudu muset hodně naříkat.

Ranní Připadal jsem si provinile,když do prázdného sněhukladl jsem nohuvelikosti čtyřicet pět.

A když Zimě říkámeBrr a fuj,Ty jsi ale ZimaUž abys byla pryč. Přece jen nemyslíme toPříliš vážně.Vždyť víme, že bez níNebylo by Jaro.

Má očistále na nívedle níza nípřed nínad nípod ní. Co vío ní?

Příliš brzo na mě čekáváš,Venuše, Jitřenko moje.Rozpouštíš se smutkem po mněv šálcích ranní kávy.Zatímco jáoči pořád zalepenéupíjím jen hořkých slzí.