Štítek Monology

Nevím nic.To byla jeho poslední slova.A pak už věděl.Jak alpská protěž kvetekam se večer slunce schová.Kdo se smával za vraty.Jen neveděl co je.Jestli zpátky půjde.Či zda uzly budou přeťaty.

Před prahem lehávášjak noční motýli. Když nohama zašoupámjen tiše vzneseš se. A pakco jíní na větvích. Pod sebe křídla naskládáš.Na chvíli. Moje svědomí.

Jsem starý prďoch.Pozoroval jsemmládence s dívkoujak tančí na ulici.Zaslechl jsemjak říkám –To jsou ti mladí.

Jak Bůh mne vůbec může vidět.Vždyť tak daleko je. Schoval jsem se do studniční skruže.I tam jeho stopa je.

Klíče Ztratily se klíče. Hledaly se kolik dní. Obvinil jsem úplně všechny. Prohledán byl celý byt. Nakonec byly nalezeny v kapse jedné červené bundy. Mám rád příběhy s dobrým koncem. Teď zbývá jediné. Všem se omluvit.

Prohlížím si ruce,vzpomínám co jsem kdy vykonal.A najednou je mi smutno.Jak málokdy.

Na pole mlha lehá,šedá jako vzpomínka. Maminka na děti volá,zvonek soumrak zaklinká.

Loučení Lehce jsi zavoněla myrhou.Dávným znamením Smrti.Ale čí?

Hnědé jsou borovice,hnědé až do červena.Jako když žena je políbena na obě lícea dotekem tím, cítí se přepadena. Tak rděl se dnes háj borovic,když Slunce přede všemi,milovalo je.Celé,až do červena.

Motory odkudsi zní,zvony hrnou se nocí. Až není v mocislyšet sám sebe. Natož jak Duše,malinká, slaboučce tepe.