Štítek Monology

Ať žije Cimrman a absolutní rým. Vidím mraky,říkám mraky. Jako psi vypadají trochu.Tomu bílému dám masa trochu. Vidím mrakyvšak psy taky.

Dívání se do plamenů,to je tak archetypální zvyk,že vedle mne vždycky bývají luk i jeden šíp. Vajíčka na špeku voní celým domem.Smažená medvědím sádlem.Vyhasíná. Jdu přiložit.

Když nemůžeš spát,je to jak miska plná hrachu.Každou kuličku do dlaně vezmeš,vzpomínáš – prý, kde potkal jsem tě brachu.A tak to s každým hráškem uděláš.Povídáš a žvaníš. Až do úmoru.

Padají nad rozedněnímútržky veršíků,chuchvalečky andělského peří.A ráno se směješ, jak z vlasů vyčesávášdlouhé věty stříbrné,prášené hvězdami, co před chvílí šly spát.

Čímsi mi připomínáš chřástalamožná těma šedivýma očima.Nebo svojí touhou po svobodě.Ani jeho jsem vlastně nikdy nechytil.

Co jsme mohli? Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Mohli jsme.. Často jsme však neměli dost…

K čemu mi jevšechno to žonglování se slovy.To jemné balancovaní hlásek na špičce nože.Bolest bude pořád jenom bolest.

Nemohl jsem spát.Tak jsem celou noc přemýšlel o Bohu.Jestli taky nemůže někdy spát.Kolem čtvrté jsem usnul.Snad si i on, než budu zase vstávat,na chvilku zdřímne.

Ach ano, zde je ona studna toužení.Na krátkém okovu chlemtám vodu. Chladnou až mrazí.Jako kůň či osel. A slunce do písku paty boří.Na futrech dveřídalší čárka. Klene se za obzor.

8.8. Esperanza zdánlivě nic se nedějejen občas zachvějí se oční víčkakdyby stála, možná trochu podklesla by v kolenouproč,zrychluje se dech,a teplo posouvá se od srdce po konečky prstůteď ozve seslabé achv hlavě tiše doznívá ohňostroj velikosti světazdá se, že spí