Štítek Monology

Je bezvětří.Ani zvonek nezacinká.‌Duše je neklidná.Jako právě, když rozbije se džbán. A voda stěnu,potom bílým tichem obílí.Že neřek jsem,že konáním, je čin už dokonán.

Křeslo, jemně se vkládá na má záda.Aby pomohlo mi,nést tíhu Světa. Tolik citůjinde se nevidí.

Už není kamsedat modrým ptákům.Skáceli poslední třešeňa místo hnízdmodré ticho.

Můžeme žasnouta nebo ne. Stejné je to se slovesem milovat.

Jako když do vrabců střelíš.Myšlenky rozlétnou sea za chvilku sedí,popelí se, zase v prachu.

Máky Pro koho stvořil jsi Božemáků opilých moře.Že nemoh bych,slyšet v něm Blanky smích,když jdu s Růženou.

Asi mi tehdy nikdo neřekl,jak je žití těžké.Rozmýšlel bych sejestli mám přijít.

Ach ano, ten pohár vína. Zůstalo v něm cosi. Cosi z mého Kdysi. Tedy vylejme ho. Nestojí za řeč čím jsem kdysi a kdesi byl.

Dnes je ticho na Zemi. Všude. I doma v přízemí. I v ložnici, kde už nikdo nemluví. A v posteli je ticho až tichu je to líto. Jen na nočním stolku místo knihleží čerstvě mrtvý smích.

Pokud trošku zředíme černoupokud maličko zahustíme bílou,kdo pozná                  co                      je                        …