Štítek Monology

Skládal jsem hvězdokupy slov.Stříbrnýcha zvonivýcha z kousků bronzu. Došla mi. V kapse mámjen ta hliněná,dřevěnáa z kostí. A ještě ramena mám svěšená.Světu ke radosti. Vlastně jsem chtěl ještě přidat dnešní čtení Iz 66,10-14

Námořnická V polévce s knedlíčkypouštím si lodičky.Plují až k dalekým břehům. Však přes moře nudliček,a nedostat políček,to ještě nedovedu.

Oprám Její oči byly jako oprámjejí duše byla jako oprámi hlas její, jako oprám byl. Celá roztápěla se v těch oprámových jezírkách.Byla to má vinaa já ji v oprámu málem utopil. Vykradl jsem Sapfó o slovo oprám a F. Halase…

To krásné končí příliš brzo.

O půlnocích,když slova bývají nejhlubšíto někdy zašumí,záclona se nadzvihnea pak je ticho.To jak slova poposedla sina dřevěných hřadech.

Čerstvé řezy větvíhladí stříbrné hrany zrcadla. Hezký pohled to není.Nejde nezahlédnout tvář pokroucenousebe sama.

Kradmé dotykyliterární kleptomankyrománky rodí. V podprstí.

Miluji podeští,když blyští se kalužea voda ze skružeklene se.V paralelní vesmír.

Je lehké, těžký hřích hned mít,když smím si snít, co tvé tělocelé snad by chtělo.

Nic s tím nenadělám,že mi střapce talitu vylézají z pod oblečení. Dělaly to vždycky a vždycky to dělat budou.