Štítek Monology

To krásné končí příliš brzo.

O půlnocích,když slova bývají nejhlubšíto někdy zašumí,záclona se nadzvihnea pak je ticho.To jak slova poposedla sina dřevěných hřadech.

Čerstvé řezy větvíhladí stříbrné hrany zrcadla. Hezký pohled to není.Nejde nezahlédnout tvář pokroucenousebe sama.

Kradmé dotykyliterární kleptomankyrománky rodí. V podprstí.

Miluji podeští,když blyští se kalužea voda ze skružeklene se.V paralelní vesmír.

Je lehké, těžký hřích hned mít,když smím si snít, co tvé tělocelé snad by chtělo.

Nic s tím nenadělám,že mi střapce talitu vylézají z pod oblečení. Dělaly to vždycky a vždycky to dělat budou.

Je bezvětří.Ani zvonek nezacinká.‌Duše je neklidná.Jako právě, když rozbije se džbán. A voda stěnu,potom bílým tichem obílí.Že neřek jsem,že konáním, je čin už dokonán.

Křeslo, jemně se vkládá na má záda.Aby pomohlo mi,nést tíhu Světa. Tolik citůjinde se nevidí.

Už není kamsedat modrým ptákům.Skáceli poslední třešeňa místo hnízdmodré ticho.