Štítek Monology

Neboť život kráčí dál, tak jako minutová ručka stále běží vpřed. To jen člověk myslí si, že na každém úderu zvonu záleží. Bláhový, bláhový člověče.

Vypadají jako vlaštovkyřádek po řádkupísmena na bílých linkách; posedané ticho. Vzlétnou zašustí stránky.Mávnou křídlystane se slovo, které nikdy předtím nebylo.

Neudělal jsem.Snad i černé kamenípodél cest…Lampy.Kužel světla chce mě nést.Šedivé vločky popelapod nohamavánočně šustí.Půlnoční barcarola.Ano, byl jsem snad.Dnes však. Nevím. Ne.Vinen.Nuže tedy, kdo z vás prvníhodí černým kamenem!

Hojíme se navzájem.Při dotknutí.Jen letmém;bělma se sledují.V krystalcích ledurozpustí seza malou chvílibolest jistě.

Kámen dopadnul. Hladina rozechvělá tvaremzkameněla. Jen okamžik. Než znovu tříšť popadne dech. Potom promluví.

Napnuté struny kajagumubílé mraky rozeznívají.Nelze neslyšet vítrněžně zpívajícínedozrálé pšenici.

Pravda je pravdivá, lež je lživáa černá je černá. Nemůže být pravda lživá a lež pravdivá. Potom by černá byla bílou a bílá zase černou.

Gondola na laguně. To přesně jsi ty. Někdy je bezvětří a úvaz se ani nehne. Někdy je vítr a obrátíš se dnem vzhůru. Jen kulisy zůstávají. Kanál vlevo, kanál vpravo. Náměstí Svatého Marka. A všude holubi.

Ano, slova mají tón.A druhou,taky třetí harmonickou.Tišší a ještě tišší. Ty je slyšíš. On ne.Žijí všechny v harmonii slov.Tam je totižrozdíl mezi Básníkem a básníkem.

Buší ti srdce,schováš se skoro do dlanějen příliš nestisknout ruku,aby vyklíčilo…… ale co? … ani moc, ani málo…