Nejhorší je těšení.To se jeden těší,takhle po odpolednáchnebo u kafe se těšía pak dostaneluk nebo kalamář.Řekne si, co s lukemvždyť nestřílím.Nebo si řekneco s kalamářemvždyť nepíšu.To jsem se mohl těšitna něco úplně jiného.A tak se těší na něco jiného.Jde to…
Proč jsou psí očitak kruté?
Zlaté rybky totižneumímluvit. Myslel jsem, že kapříci koi ano,ale ani ti ne.
Tato báseň bude se mi podobat. Neviditelné čáry slovvyryté do skla.Deska postavená mezi paprsek a oko.Polovina cesty ze světla do tmy.Roztavený písek bez příměsi hlíny. Veliké dadanáhodně skládané z drobných kousků křemene.Poslední sklenka absintu v půlnoční Paříži.Sešmajdané boty pečlivě vyrovnané…
Musel jsem otevřít oknoabych uslyšel ranní zpěv ptáků.Kdesi jsem totižztratil oči.Které milovaly záři červánků.Naštěstí tuzůstali malí poslové rána.Prý zůstanoudokud se nezacelípo prázdných očíchhluboká rána.
Neboť život kráčí dál, tak jako minutová ručka stále běží vpřed. To jen člověk myslí si, že na každém úderu zvonu záleží. Bláhový, bláhový člověče.
Vypadají jako vlaštovkyřádek po řádkupísmena na bílých linkách; posedané ticho. Vzlétnou zašustí stránky.Mávnou křídlystane se slovo, které nikdy předtím nebylo.
Neudělal jsem.Snad i černé kamenípodél cest…Lampy.Kužel světla chce mě nést.Šedivé vločky popelapod nohamavánočně šustí.Půlnoční barcarola.Ano, byl jsem snad.Dnes však. Nevím. Ne.Vinen.Nuže tedy, kdo z vás prvníhodí černým kamenem!
Hojíme se navzájem.Při dotknutí.Jen letmém;bělma se sledují.V krystalcích ledurozpustí seza malou chvílibolest jistě.
Kámen dopadnul. Hladina rozechvělá tvaremzkameněla. Jen okamžik. Než znovu tříšť popadne dech. Potom promluví.