Štítek Monology

Místo pěstídva bílé křemínky.Křísnu strachy o sebe.Rozesměješ se.

Rybáři v rybníce loví hvězdy.U česla cákla ploutevod hladiny stříbrná.Pofoukal tu bolest vítrfoukal až ode dna.

Vždycky ráno,když tráva ještě spala,běžela na louku, celá naháa když někdo šel a ptal se, co to dělá,odvětila mu – „Pasu kozenky“.

Nanebevstoupení Nejprve k sobě promlouvali –Co rybáři v Haifě.Potom,jaká děvčata jsou v Betlémě.Pak zase hodnotili víno,které je nejlepší.Nakonec tiše stáli a říkalikam odcházíš Ježíši?Zmatení,sedali do trávy, lomili rukama,že už nikdy, nikdy neuvidízázrak.

Na schovávanou Můj stříbrný tygrschoval se za žebříkem.Pruh za pruhem.

Osud takhle nad ránemzačal se plazit jak stín v trávě.Pak to vzal po dlouhé stěně dlouhého domua za nímkolem předloňského stohua přes kopeca ještě přes jeden.Pak už byl ledento stíny bývaj trochu jiný.Zapadnul sám, celý modrý, do šedivé úžlabiny. Kde…

Dlouho si prohlížel tu modrou knížkuobracel listpo listumazlil se s nimipovídal jimvkládal záložku na různá místaa znovu se mazlilpotom vstalotevřel oknodokořánpoložil nohu na parapetdruhourozhlížel se z výškyjako by tak stál poprvéještě jednou se rozhlédlkdyby,…náhodou…

Procházel jsem se po polia hrstmi sypal holubům do brázd. Jako by tam neměli už dostvšech těch lidských vzpomínek.

Tehdy řekl jsem,ano, Bůh může vše.I jal jsem se mučittěmi nejhroznějšími bolestmisama sebe. Bylo mi nakonec samotnému sebe líto.I rozplakal jsem se, jakého hrozného Bohajsem ve své mysli stvoři.

Stín Najednou je prázdno. Druhou židli nikdo nepřisune. Tedy řekneš – Dobrou noc, stínu co přišel odvedle. Zhasneš. A stín, přitulí se k tobě. Jako nejvěrnější přítel přilehne.