Štítek Monology

Peří ve sklenici,podobalo se bílé orchideji.Když jsem kýchnul,kdesi odbily hodinya blízko zapípalo kuře.

Za nízkého sluncemá i drobný kamínek dlouhý stín.

Pravda linky z křídy je,že vede odněkud někam.Ale nemusí to tak být vždycky.Vždyť i havran někdy zakráká jen pro potěšenía ne, jen když mu táhne pod peří.

Kameny Všechny kameny nezní stejně.Jen ty opravdu vyzrálé,naznačují cestu. Ostatní mlčí,vyskládané na zídkách směrem k moři.

Právě teďa ne někdy jindyse pohnul lístek na osice.Je mimořádně zvláštní pozorovat lístky,které ví,kdy přesně, v jaký konkrétní čas,se mají pohnout.

Krůpěj rosy,na vlčím bobu,ve své každodennosti.Jak naznačit ti,abychom v jeden okamžik (když do ní slunce holí udeří),řekli ach.

Na chodníkumezi jinýmizůstaly i tvoje stopy. Když se oteplí,jsou cítit po asfaltu…… po asfaltu, ano. Poznávám je.

Sluneční kotouč,který právě zapadnul,podobal se písmenu O. O, jako –O nás víOhňostrojOkarínaOvesOkolo měOceánOtoč seOktávaOleandrÓ, tak to jea Oáza.

Odkud jsi, pse!?Že se tak důvěřivě koukáš.Že mi dáváš hlavu na nohy.Že se necháváš drbat na břiše.Tam, odkud jsi přišel,určitě netopí psy ve starých jutových pytlích.Tam asi i k snídani dostávají morkové kostia celé dny jim hážou míček a hrají…

Jak sladkýje pach tlejícího dřeva a tvých kostí. Stále je ve vzduchu cítit,jak jsme se krmiliomamnou vůní jableka pohledy z očí do očí. Před dvěma hodinamidvěma dny,dvěma sty lety.