Štítek Monology

Pohybujeme sevpřed a vzada borovice stojí. Pohlížímena minulost a budoucnosta borovice je. My nejsmea borovice je.Tak je to i s kamením.

Hmm, ta rozednění tam u nás. Růžová s bílými prstíčky.A tady? Prší… Co by taky člověk chtěl za pět korun.Snad chrámové kněžky s obručemi hula-hula?

Jeden každý,jako by byl uměleckým dílem.Od barvy očí,přes vlnitost vlasůaž po jemné oblinky konečků prstů.A přece,spíš jsme podobni vlkům než lidem.

Aby byla zajištěna rovnováhanašeho duálního vesmíru,musí se někdo…… neustále cítit jako pitomec.

Zvláštní,zvláštní jak toto zimní světlojak toto světlo kreslíkreslí bílé liliebílé lilie na zdech.Nevšiml jsem si jich,ach, dodnes.

Neuslyší-li kdo můj hlas,snad aspoň ucítíťukání bříšek prstůna okna smáčená podzimními dešti.Poslední polibkyposledních lásek.Proč by se tedy mělo přidávat ještě jedno slovo?

U Svitavyjsou místakde si víly češou vlasya jen děti a staří básnícitušíkde jsou asi.

Dt 26 Šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,šeptáš mi,miluji tě… … a já ti uvěřuji.

Memento Mori,to pomyšlení bolí.Strach?Snad.Co nejvíc?Že neuvidím nic.Že zima mi budea Osude, co moje žena a děti?Že se mám bát o sebe?Vždyť říkám, v noci to už zebe.

Trpělivě je posouvánaden za dnemkousek po kousku.Tiše, nenápadně, opatrně.Jakoby přisunována ke Slunci.Až pak, když stojí přesně na hraněv jediném bodě těžiště.Řekne zítra. Ani dospat nelze.A pak je konec.Dál není nic,udělat ten krokpět střepů, hliněný půlměsíc.