Štítek Monology

Těch slovtěch básní, které nikdy nesložím.Dřív umřu.Touhou umřu, Bože já to přece dobře vím.

Malé moře Někdy, když si do tebe lehám,zašustíš jak loňská tráva.Jako včerejšek, který se otočí z boku na bok.Tehdy zavřeš oči,hlavu lehce stočíš ke dveřím.Čekáš až odejdu,náhlejako poslední vlna malého moře.Pak se usměješ.To se zachvějí koutky tvých úst.A já nevím,co…

Na talířku měla teplé krvejako hrstí třešní ze záňadří.Po obloze je po dvou věsila,až do rozednění. Ptal jsem se,co jsi to dělala?A ona, že jen na tebe jsem myslela.A teď, už mě nech být. Od soumraku až do rozednění.

Staré okenice dnes vrzajíjako by měl někdo přijít. Čekám až do půlnoci,nikdo však…… ne, nepřichází.

Šedá jinovatka,klepátkem je do rána,zvonkem zvonivým,kladívkem stříbrným,na vratech, hlavou Minotaura, odlitého z bronzu. Klepám, ťuk ťuk,vlamuji se do dveří,úlomky hvězd, srší přes obzor domů.

Snad chtěl cosi dodata nedodal. Nevyřčená slovapo okrajích napsaná ta nejdůležitější.

žiju vlčí dnypřes den polehávám v koutechv noci lovím srny a kolouchy Měsíc o půlnocích zdravímmordu ještě od krveposlední střípek lesku v očích

Takovou marnost udělat.Celé odpoledne seděta s hrdličkami,tête-à-tête, jenom cukrovat.

Kdosi neustále komolí moje jméno.Jako by mne neznal. Do potemnělého dvorav rámu okna, stůl,  dva sváteční talíře ve svatozáři z vosku; ten druhý není můj.Je po večeři. Odcházejí spolu nahoru. Smějí se. Kohoutí krev přes půl obzoru.Kde a čím a…

Na každém kopciv každém údolí,zanechat stopu,otesat šutr,pověsit praporek,zem skropit vlastním semenem. Co říkáš teď?Aha! Přírodo, mlčíš…!