Štítek Monology

žiju vlčí dnypřes den polehávám v koutechv noci lovím srny a kolouchy Měsíc o půlnocích zdravímmordu ještě od krveposlední střípek lesku v očích

Takovou marnost udělat.Celé odpoledne seděta s hrdličkami,tête-à-tête, jenom cukrovat.

Kdosi neustále komolí moje jméno.Jako by mne neznal. Do potemnělého dvorav rámu okna, stůl,  dva sváteční talíře ve svatozáři z vosku; ten druhý není můj.Je po večeři. Odcházejí spolu nahoru. Smějí se. Kohoutí krev přes půl obzoru.Kde a čím a…

Na každém kopciv každém údolí,zanechat stopu,otesat šutr,pověsit praporek,zem skropit vlastním semenem. Co říkáš teď?Aha! Přírodo, mlčíš…!

Pohybujeme sevpřed a vzada borovice stojí. Pohlížímena minulost a budoucnosta borovice je. My nejsmea borovice je.Tak je to i s kamením.

Hmm, ta rozednění tam u nás. Růžová s bílými prstíčky.A tady? Prší… Co by taky člověk chtěl za pět korun.Snad chrámové kněžky s obručemi hula-hula?

Jeden každý,jako by byl uměleckým dílem.Od barvy očí,přes vlnitost vlasůaž po jemné oblinky konečků prstů.A přece,spíš jsme podobni vlkům než lidem.

Aby byla zajištěna rovnováhanašeho duálního vesmíru,musí se někdo…… neustále cítit jako pitomec.

Zvláštní,zvláštní jak toto zimní světlojak toto světlo kreslíkreslí bílé liliebílé lilie na zdech.Nevšiml jsem si jich,ach, dodnes.

Neuslyší-li kdo můj hlas,snad aspoň ucítíťukání bříšek prstůna okna smáčená podzimními dešti.Poslední polibkyposledních lásek.Proč by se tedy mělo přidávat ještě jedno slovo?