Štítek Monology

Kdyby se kdokoliv zeptal,odpověděl bych mu: „Ty zvonečky na verandě,ty zacinkají pokaždé, když si někdo vzpomene.“ Mám zavřené oči,ruce pevně v klíněa čaj ve svátečních šálcích stydne.  

Proč pokaždé při modlitbě na jazyk dere se mi:„Bože, copak je toho málo? Jak všechno sere se mi?Vždyť to přece vidíš… . I to málo.“

Lodičky u molase v ranní brízejemně oťukávají.Vypadá to, že nemají plán.Ale tak to není.

Já nepíšu básně, jen se dívám na psya píšu vo těch psech. A pak se dívám na lidia píšu vo těch lidech.

Dřív všechno trvalo dýl.Cesta lodí na Jávu i přes měsíc.A dnes?I smrt je rychlejší.Třeba o několik nocí.

Podvečerní kameloti asi něco ví,když mnou si oči, volaje:„Kupte si noviny, pane!Veselé noviny, kupte !!!“A kroutí ústa do neúsměvů bláznů.

Kdo bude ten poslední? Kdo zavře dveře? Ukážu prstem a řeknu ten. Ten to bude.Za ním však v polostínuvždycky stojí někdo další.

V Bílých horách,kde žežulka v podvečer kuká,tam budu bydlet navždy sám. Ty hory však budu nazývat jen  –„Hory Smutku.“

Po bouřce Na každém stéble, kapka rosy.Někde dvě.Kontryhely vylité stříbrema kaštany z čerstvého cínu. Jak jsi to dokázal?

Zatmění Měsíce U železniční závory v Xštěká pes. Pepa v Yse dloube v nose. Na hřbitově v Zkope hrobař hrob. Začíná zatmění Měsícea každý má práce nad hlavu.