Štítek Monology

Tu náš vlak projel, velkou rychlostí, jakousi vesnicí. Za ní už nebylo nic.Jen bílý okraj papíru.

„Mezi uvozovkami dolea uvozovkami nahořese toho může tolik stát.“

Obě strany aleje se nečekaně kříží « až tam, kde je ta černá tečka« až tam, kde je hlava muže s dýmkou« až tam,…« až tam,… Moje hodinky.Ukazují tři čtvrti na dvě.Tak vypadá věčnost.

Kouskem křídy,na zeď nakreslím,toho druhého.Toho, který tu chybí.

Jsi jako nahluchlý fagot,jako nakřáplá píšťala,jako dva kusy křemene,jako střecha, kterou prší,jako les bez druhého konce,jako ozvěna. Kdykoliv se tě zeptám,slyším – Ne.

Schováváš se za objektivemJá ti nevidím do očíAle ty mi vidíš do duše Víš na co myslímAvšak na co myslíš tyNaše pohledy se sráží Na povrchu skleněných čoček jako pára

potkávám těi za dnena kočičích tlapkáchneohlédneš se za volánímčekáš na podzimna první lehání javorového listína odpočinek po voláníchtěch co zůstali

Je čas trnutíi ustrnutí. Je čas nabytíi pozbytí. Je čas právě teďi přesně v pět. Jen čas náši jenom náš. Jen kolo se netočíkolem loukotí. A pes nevyběhnedvakrát na stejný mráz.

Spojnice Povedu-li spojnicimezi dvěma prsty,řekněme palcem pravé rukya prsteníčkem ruky levé,bude to patrně ta nejzbytečnější spojnice na světě. Avšak, přejde-li po ní třeba jepice,získá na důležitosti a stříbrozvonkově se zapýří.

Říkal jsem jí,šššš, to přejde,když jsem ji jemně držel za vlasy. Věděl jsem, že to nepřejde.Že to tak zůstane.Otisk, malá tříska pod nehtem. Vzpomene si na to pokaždé.