Štítek Monology

U Hořícího keřejsem hořel i já.Pak to přešlo.Jako když přechází chřipka.Člověk zůstane imunní.Ale Bože, vůči čemu?

Sám v místnosti plné lidí. Co může být smutnějšího. I vína je málo. Jen jalových řečí nekonečný proud.

Je mlhavo Psi štěkajíi v tento den,kdy na obloze neníjediný mráček podobný zajíci.

Snad jen Měsíc nelžese stříbrnými hvězdami. Že on zítra znova přijde, však kde, že budem spát už my.

Kdyby se kdokoliv zeptal,odpověděl bych mu: „Ty zvonečky na verandě,ty zacinkají pokaždé, když si někdo vzpomene.“ Mám zavřené oči,ruce pevně v klíněa čaj ve svátečních šálcích stydne.  

Proč pokaždé při modlitbě na jazyk dere se mi:„Bože, copak je toho málo? Jak všechno sere se mi?Vždyť to přece vidíš… . I to málo.“

Lodičky u molase v ranní brízejemně oťukávají.Vypadá to, že nemají plán.Ale tak to není.

Já nepíšu básně, jen se dívám na psya píšu vo těch psech. A pak se dívám na lidia píšu vo těch lidech.

Dřív všechno trvalo dýl.Cesta lodí na Jávu i přes měsíc.A dnes?I smrt je rychlejší.Třeba o několik nocí.

Podvečerní kameloti asi něco ví,když mnou si oči, volaje:„Kupte si noviny, pane!Veselé noviny, kupte !!!“A kroutí ústa do neúsměvů bláznů.