Štítek Monology

Ještě mi zbylomísto na tvou fotografii. Mám jich tak málonebo tak velký byt?

Tak hloupě se vlečepondělní odpoledne.Ráno ti nebylo dobřea chtělas horký čaj. Vypadá mrtvětvá bunda na věšáku.Kartáčky v hrnečku bez jednoho,telefon si beru všude s sebou.

Měl jsem na jazykuto co říkáš vteřinu přede mnou.Tak to bývá často.Připadám si pak hloupěa ty se směješ.

Potkáváme sedva kameny u jednoho stolu. Čtvercový a kulatý,oba studí. Kladu mezi někonev horkého čaje. To jediné zdevydává v podvečer teplo.

jsi na lůžkurozevřená jako perlorodkabřicho před chvílí bílérozdělené řezem obsah tvého tělaleží vedle tebesilou druhé osobynadechující se vší vůlí k pláči

Dalo by se říct –to sklo mezi námi je pevné.A přece,raději zavřu očia přejedu po něm jen dlaní.Abych lépe zachytilreliéf tvé tváře přitisknuté pod ním.

Tvář Za hedvábným vějířem…… a ještě otáčí se zády.Snad znám ji? Drobný krůčeka déšť šustí ve stopách.

Když mi říkala„Miluji tě“,dívávala se jinam. Možná šilhala, možná ne. Každopádně, je to dávno.

Na dvou slonechnosítka z pandánu.Nadhlavník je z tomelového dřeva. Ó, zpívat už snad nedovedu. Tichem noci, jsou srdce rozdělena.

I její stehnamají tvar jejího těla.Všichni myslí, že jsem zapomněl.Bradavky, věže Babylonu. Říkám, je chladno.Na hubená ramenakladu bílý pléd.I klín má stejný. Dnes žádá o ticho a zelený bio-čaj.