Štítek Monology

Ten čas,já chtěl bych ho mít více.Vždyť pádí dál a dáljak bílá plachetnice. Na obzor Léta.Až do jícnu Maelströmu.Potkat tě jen jednou,na hvězdy dohlédnu.

Je nutnétím projít sám. Vždyť řekaplyne pořád samaa podemílá si i vlastní břeh.

Mlčím-li, jako bych už všechno řekl.Vždyť i písek v dlanise mlčky přesypáa víc neřekne.

Promluvil jsem jen abys věděla, že nejsi v bytě sama. Mou řeč nikdo neposlouchá. Stejně tak by, mohli krákat havrani a byla bys šťastná.

Zůstávám v myšlenkách s tebou. Každý v jiném těle,každý v jiném městě. Ať nad tebou slunce září. Vím, že máš uvnitř noca to, že jsi vzteky bez sebe, jsou jen bílé krůpěje smutku.

Dávno jsme si tak nepopovídali. A stačila dvě slova.

Teprve až ti jednounedoručí dopis,který možná napíšu,zjistíš, že už není komu odepsat.

Narážíme do sebe,jako dvě těžké, železné koule.Jen malý bod v nich,nazývaný těžištěje mírně vychýlen doprava.To je důvod,proč k sobě stále tíhneme.A to i na nakloněné rovině. Pokaždé, když tě chci políbit,padají ti z úst střepy.Je to silný vodopád.Silný, jako jarní…

Chtěl bych býtvíc vodou než kamenem.Voda kámen obroste, zapouzdří jej,stráví a nakonec vyvrhne zpět na břeh. Kámen vodu neobejme. Nechá se tupě rozemlít. Čeká, než jej kdosi vezmea znovu z něj postaví katedrálu.

Hejno vlaštovekse zvedlo ze drátů. Bylo to včera.Nebo dnes.