Štítek Monology

Tak hloupě se vlečepondělní odpoledne.Ráno ti nebylo dobřea chtělas horký čaj. Vypadá mrtvětvá bunda na věšáku.Kartáčky v hrnečku bez jednoho,telefon si beru všude s sebou.

Měl jsem na jazykuto co říkáš vteřinu přede mnou.Tak to bývá často.Připadám si pak hloupěa ty se směješ.

Potkáváme sedva kameny u jednoho stolu. Čtvercový a kulatý,oba studí. Kladu mezi někonev horkého čaje. To jediné zdevydává v podvečer teplo.

jsi na lůžkurozevřená jako perlorodkabřicho před chvílí bílérozdělené řezem obsah tvého tělaleží vedle tebesilou druhé osobynadechující se vší vůlí k pláči

Dalo by se říct –to sklo mezi námi je pevné.A přece,raději zavřu očia přejedu po něm jen dlaní.Abych lépe zachytilreliéf tvé tváře přitisknuté pod ním.

Tvář Za hedvábným vějířem…… a ještě otáčí se zády.Snad znám ji? Drobný krůčeka déšť šustí ve stopách.

Když mi říkala„Miluji tě“,dívávala se jinam. Možná šilhala, možná ne. Každopádně, je to dávno.

Na dvou slonechnosítka z pandánu.Nadhlavník je z tomelového dřeva. Ó, zpívat už snad nedovedu. Tichem noci, jsou srdce rozdělena.

I její stehnamají tvar jejího těla.Všichni myslí, že jsem zapomněl.Bradavky, věže Babylonu. Říkám, je chladno.Na hubená ramenakladu bílý pléd.I klín má stejný. Dnes žádá o ticho a zelený bio-čaj.

Každé ráno vstávat?Proč ne.Co může být lepšíhonež příkladem učit,že člověk není jen kusem dobytka.