Štítek Monology

Rohy starodávných býkůukazují k severu.Já však, od rána jdu na jih.To zpychl bych,říct, že víru větší mám než oni.Zvonec na krku, jdouce na sever,poutnickou hůl v ruce, jda na jih.

Skácel jsem strom,abych lépe viděl na hvězdy. Hvězdy budou osvětlovat mne i strom.

Zapomnění Jako bych mluvil,a všichni se dívalidívalijiným směrem.

Kéž mohl bychštětcem chvějícímv obraz vnést tvůj svět. Však stále jen,má hvězda hasnoucí,tulákem je cizích cest. Vždyť z úmoru žitítvůj písekje v tvých botách jen. A růže máz keře méhozas v mojí váze den.

Umírají v zimě ti s očima velkýmaa se srdcem jako chrám. Přešli přes řekuaž do Nikam. Pochodeň svou neslijako loutnu svou. Hráli o život.Nám píseň bezhlasou.

Kéž mohl bychštětcem chvějícímv obraz vnést tvůj svět. Však stále jen,má hvězda planoucíje tulákem cizích cest. Vždyť z úmoru žitítvůj písekje v tvých botách jen. A růže máz keře kvetoucíhozas plní v mé váze den.

Kdesi uvnitř cítím,pokud nám byly naše děti jen svěřeny,že máme dbát, a to především, o naplnění tužeb jejicha ne svých. S pocitem vlastní nepostradatelnosti v běhu času je nutno se každodenně rvát.

Stín větví mizí v noci.Můj stín, rozpustil se v tvém. Měsíc, na antracitu, hladině.Louka hvězd na nebi rozpitém.

Na louce chytal jsempodzimní vítr. Proklouznul pod prsty, a na sever kamsi se vydal.

Mluvil jsem s kameny,zarytě mlčely. Obrůstaly si mechem a různými šťávami,jichž by se civilizovaný člověk nedotknul.