Štítek Monology

růže trny ční do prostoruprostor uhýbá trnůmtrny i prostor se splétají do tvaru růže

Sauna Voda syčí na kámenkámen syčí na vodu.Kámen mne obejmul po konečky prstů. Kamením. Myslím na válku. Myslím na sex. Horko se stává nesnesitelným.

Když jsem procházel kolem sloupůa četl na nich ta velká slova –láskasmrtutrpeníoběť,napadlo mne,zdali toto všechno musím opravdu prožít,aby aspoň jedna báseňbyla opravdovější,než horkem rozteklá tvářnejposlednější šlapky.

Dívám se na list papíru,jak se v něm,slovo po slovu,rodí báseň.

Všechny otázky mají svou odpověď,rukou prohrábnu mokré vlasy. Mnoho z nich, však dávno jsem zapomněl.Prší dnes? To obávám se, vím jen asi.

Jako kdyby smysl života byl v tom,že se zastavíš,že se všechno zastaví,že se zastaví úplně všechnoa všechno najednou vykřikne –Teď konečně zapadlo jedno do druhého.

Stopy ve sněhu Neustálé přemítání nad básněmi,mi zabraňuje psát básně. S básní se nelze fyzicky spojitse sobem ano. Jsou místa, kde je víc sobůnež básní. Míst se soby je mnohem vícnež míst s básněmi.

Když vezmeš kámen a hodíš jej,bude si myslet,že je pták. To poznášz výrazu jeho tváře. Kámen totiž nerozlišujemezi slovybýt hozen a být ptákem.

Pandora’s box Co kdyby v níbylo přece jenněco dobrého.Pomalu otáčím klíčempřipraven uskočit.

Dredatá tvý vlasyjsou jako komplikovaný souvětí