Štítek Monology

Knot lampyještě neumíráa svíčka už pláče. Chvěje se kapka plamene.

Hledal jsem klíč,našel jsem zámek.Pohlédnu do sebea snad tebe najdu.

Postavil jsem dvě zrcadla proti sobě.Viděl jsem se čtyřikrát.Myslím, že to byla náhoda.

Vzpomněl jsem si na báseň,ve které se psalo o tom,jací lidé jsou. Končila slovy: „… až podzim shrne listí.“

Můj svět je prázdný.Čas od času ho sice jako blesk z čistého nebe ozáří nějaké větší nedorozumění,ale pak je opět ticho přerušované doznívajícími vzlyky.

Někde poblíž zaštěká pes,trhneš s seboua v polospánku hledáš moji ruku.Světlo semaforu na stropě se překreslí.

Jak útěšné by bylo,vědět,že ti lidé tam,nejsou lidé, ale jakýmsi jiným druhem. Takto, však,za sebe říkám,ta bolest je strašlivá.

Chceš li vědět, co se dělo včera,musíš se dožít zítra. Je to jako s angreštovym koktejlem.Chceš li vědět jaký je, musíš ho nejprve ochutnat.

Na prsa si tisknu bochník chleba.Dlouhý nůž odříznul krajíc.Myslím na žito a pšenici, jež se mi vydaly.

Moje cesta zde dnes končí. Dál vedou už jen holé pražce.Přehodím-li výhybku,vrátím se zpět; do svých dávných bot.