Štítek Monology

Když jsme si kdysi hráli,považovali jsme onu hru za hřích. Když dnes hřešíme,považujeme onen hřích za hru.

Chtěl jsem ti říct něco povzbudivého,něco, co se neděje každý den.Proto, když jsme se potkali,řekl jsem – dobré jitro.Odpovědělas.Bylo to tak nečekané.Jako blesk z čisté oblohy.

Někdy jen tápua hledám slova.Tvé oči, barvy holubičí šedi,se obrací ke mně a touží po nadějí.Já se pak vzmůžujen na zapálení cigarety,neboť není rozdíl mezi ohněm a ohněma mlčení je počátkem dalšího slova.

Dvanáct marionet,jako apoštolé,chtějí mi něco říct.Nakonec však – mlčí.

Až zůstaneme sami,jak hrozné bude,bez možnosti úniku,pohlédnout si do očí?

Lepší, než napsatchatrnou báseň,vyjít do polí.A bez čihaře skřivánky lapat.

Svítí-li Sluncena cestu živým,nechť tedy Lunase mnou kráčí po cestě do města Nara.

Hladový vítr,ze stromu lístek,poslední serval zas.Já tu v chaloupce vděčně sedíma věřím. Že s jarem vykvete zimostráz.

Pokud přijmeme postulát,že všechno je dovoleno,má smysl ptát se,co dovoleno není?

Těch blbých keců.Prý, motylích křídel mihotání,krůpěj rosy na svěžím lístku. A přitom právě teď,motýla sežral ťuhýka všechnu rosu vyžahlo žíznivý slunko.