Štítek Monology

Na Kameny Zmizelýchnikdy nestoupnu čáru životapřecházím po cizím zápěstí v tramvaji se mlčíproto mluvím je dobré věci dělat jinaknež jak je dělají jiní kdo je onakdo je on?

Vidím naprosto zřetelnětrny oné růže. Nic nezakrývá,neboť ví,že trny jsou její přirozeností. Je tak dospělá…… uvědomění přirozenostitrvá lidem roky. A stejně pak,svoje trny halído jemných látek a když se někdo zeptá,vypadáš tak a tak,… s rozpaky zamumlajíněco o dočasné indispozicio…

Během nocíduše mého otce přechází do mého těla.Moje duše zas přechází do těl mých dětí. Jednou v noci jsem se probudila byl jsem dědem a otcem a dítětem. Neboťmoje hůl byla stříbrná, stejně tak i vlasy a také ústa.

Ten most na druhý břeh.Ještě jsem k němu nešel.Byl pokaždé tak dalekonebo tak dávno.

Tudy šlatak šílená.A zarosená cesta dneskončí u omámených šeříků.

Kolik vody je mi nabráno do misky z proudu věčného času? Stačím vůbec dopsattuto báseň?

asi nechcine děkuji za optánídotýkat se tě znovaopět schnoutchoulit se ve tvém stínukdyž odcházíša úsměvy, které nekonečně kvetly,najednou odnese vítrspolu s podzimním listím

Každý konecnějak souvisís počátkem.

šeptám své modlitby do větruneslyší je nikdo Však měl by?

Běží až k čáře,která tvoří tu hranici.Tam se zastaví a stojí, nebo komíhají rukama. Stojí tama nevrátí se.Aby zase byli.Nad hlavou jim přelétají ptáci,vyhlíží, kdo z nich bude ten další. Řeka mezitím odděllila včerejšek.