Štítek Monology

„Já jsem“ –neříká nic o tom,jestli jsem bylnebo budu. Za úsvitu dne se dějí podivné věci.V tu dobujsem mrtvý. Totéž nastane večer,po večerní polévce.Až mě živí políbí na čelo.

Toho dnejsem se procházel podél řeky.Mluvil jsem k vrbám,k rákosu,k husámi k oblakům.Uvízly kdesi v mém dětství. Potkával jsem rodičea jejich dětia ty říkaly,ke komu mluví? Ale já to všechno viděl.Dotýkal se jich.Nemohl jsem za to,že byli tak moc slepí.

Je-li noc, běž,vzbuď svého muže,padni mu kolem krkuzašeptej mu –Chybíš mi, miláčku můj.On tě obejme. Je-li noc, běž,vzbuď svou ženu,padni jí kolem krkuzašeptej jí –Chybíš mi, miláčku můj.Ona tě obejme. Je-li den, běž,zašeptej –Chybíš mi, miláčku můj. Neznáš dne a…

Když se změní barva dne na oranžovou,mívám pocit,že bych měl umět mluvit jazyky,kterým bys rozuměla. Ve stejnou dobumi však říkáš:„Jsem tak unavená,nemluv na mě.“ Míjíme sea není to ničí chyba.Tak to prostě je.Jsi vděčná za hrnek čaje a tichou masáž…

Dnes v těch místech,kde zapadá Měsíc,mezi dvěma větvemi neolistěného buku,zapadal Měsíc. Byl krásný jako mořea já si uvědomil,jak jsem malý.

Zboř všechno. Nezůstane nic. V bezhvězdných nocích bez hranic;prostě ztratíš se. Hleděl jsem na dřeva lakovaná –   černě      a modře.   Na Madony z kamene  z cukru    a bronzu;      dotýkal se jich.    …

nechával jsem ti vzkazyi tam kde jsem vědělže se nepodíváš když jsem otvíral krabičku z jakumového dřevazavoněla pokojem šalvějv ní je lístek poslední

Zeď mezi námivlhká jen trochua po ní přísavníkz rohu až do rohu.Snad se zapomněl.

jeden denstejný jako druhý –jaká to nádhera,uvědomil jsem si,když začalo pršet,později sněžit,když přišly záplavya shořel náš dům,když jsi ochořelaa nakonec i já,když jsme ztratili všechnojako biblický Jóba čekali na milosrdnou smrt,která muselaobejít nejprve všechna městaaž kdesi na konci světa

Opřen o mohutný kmen,zdálo se, že medituji.Přitom stačilo tak málozaspal jsem z únavy.Z nekonečného dívání sedo údolí.