Štítek Monology

Nuže, odstraňme Boha – z našeho světa z našich skutků a z našich myslí. Prázdnota vyleze z nejhlubších děr rozdrtí kostia sežere Duši.

Noční Zápasy Andělé, po kolikáté již,vymkli mi nohy v kyčlích a ty se ptáš… , …ty se ptáš: „už spíš?“

mezi tebou a mnounarůstá vzdálenost do rukou bereš ptáčka(kdo ví, kde se tu vzal) když se dotkneš dvířek klecezavrzají jako byvzpomínaly na včerejšek

jsmekaždýjinde všakskořicípuškvorcemvonímestejně i z hliněné miskyjíme podobnou lžící

Když zaklapnou dveřeprázdný prostorse tebou zaplníjako ozvěnou.

Udělám krok vlevoa jsem tam,udělám krok vpravoa jsem taky tam. Dva světy,jenž nemohou být vzdálenější.Mezi nimi jako závora přes cestu  – stříbrný leviathan.

není nakonec všechno    jen iluze?   neskládá se snad obraz   z tisíců malých zrcadel pootočených  jen nepatrně vůči mysli?

den po dni nás sešívám – rybářským vlascem a drobným háčkem – dírky v kůžích se vytahují do rozměru knoflíkuustupují vnějšímu větrukterý zebe do kostí –  když rozevřu dlaň mohl bych do ní schovat tvůj prs – jakmile se však zvedne vítr jen uhneš očima a…

Je vlastně jedno,je-li jaro nebo podzim.Je to tady pořáda necítíš to. Občas však stačíš říct –„Tamhle se podívej!“ Pak tě to znovu uchvátí a prostě odvane jinam.

Podívám se na tebea vidím našeho syna.Ty oči. Ústa.I chůzi má stejnou. Tebe nenávidím.Sedám na rozvrzanou židli.Jak mu mám říct,že on jsi ty?