Štítek Monology

otevřeným oknem vstupuje do místnostiproud světlatiskne měk protilehlé zdi stíny se zdají tmavšínež jiné dnymá vina je zřejmě většínež jsem myslel

… a moudří říkajíbásní smíš vyjádřit jen nesdělitelné… proto jsem všechny své básněroztrhal vyhodil na hnůja moje oči zůstaly suché

Cesta nebyla Cestoujen proto že se jí říkalo Cestaale proto že jsem o níjako o Cestě nepřemýšlelByla to Ta nebo Onanebo Nejkrutějšía Nejmilovanejšínebo Já (ale tak jsem ji nikdy nenazval neboť Já byla ze sklatoho nejčistšího)

Deštivé odpoledne práskání deště do oknabodání nožem do stolupes obskakující fenuvšichni spívoda jde kolem prahuvařím si čaj

Pište,dokud máte v srdci žár.Jen tak můžetezapálit oheň v mysli. Sníh se rozpouštívoda stéká po skaláchv tenkých pramíncíchsvětle zelený mechčeká, probuzený, na sluneční paprsek.

Patou v pískuvyznačuješ kruh.Ja zůstávám vně, ty uvnitř. Vlny rozmývajístopy včerejška. Mohu dovnitř, mohu ven.Mořská sůl praská. Usazuje se na kůži.

Víš, na té duně,byli jsme jak astronauti.Klouzali jsme po měsíčním písku,na boku vítrpřeplétal stébla stříbrné trávy,mraky se ti zrcadlily v očích.Rozpršelo se.Bylo slyšetpadání úlomků hvězd.Bál jsem se, že nezůstaneš.

to šustěníto šoupání nohamajako bych včerejšekzapomněl za dveřmijako bych zapomnělho z jalovce očesat

Prší,všude prší.Dlažba náměstí se leskne deštěm.I pod mostem přes Vislu prší.A taky do očí.Sedíme pod košatým ořechem a prší nám do očí i do těch.Je to déšť?Je to opravdu déšť?

náhle si poodsedášposouváš se mimo úhel pohleduleháš si pod lavici jako pes na obraze se zátišímpo tobě zůstávájen nepatrně prázdné místo