Štítek Monology

Když se nadechnu já tady,znamená to,že se někdo nadechnul i tam? Jak by se jinak maso,co by bylo bez dechu mrtvé, hýbalo?

Zlatíval jsem ti ruce.Zdobil tě pavím peřím.Hrdlo ti pokryl přívěsky z modrého skla. Jednou jsi vstoupila do řeky.Všechno uplavalo.

chytala ses mě zevnitřříkalas, že mám zůstat když začalo pršetschoval jsem tě ještě pod deštníkzahákla ses zlatým drápkemvklouzla mi do hrdlapak jsem tě už neviděltušil jsem ale, že pořád jsi

stáli jsme pod naší meruňkoua sotva jsi řekla slovorozsněžilo se stáli jsme po kotníky v závěji růžových lístkůa nechtělo přestat

dělal jsem to a toi do písku větví jsem kroužky maloval  kam se podělavždyť klíče tu zůstalya její šálek taky

tam v té zahraděpapoušci tam křičeli starými jazyky a my, kteří jsme nerozuměli jeden druhému chodili jsme kolem falešných zdí a hledali tajné východy

Vodu jsme odměřovali,každý svými dlaněmi.Protékala nám kolem kloubů, zkrápěla nasycenou zem.V ústech však,měli jsme sucho.

Římských jablekmáš plnou mísu.Těch, které zrajína římských jabloních,dozrávajína římských pláních. Jablek červených a sladkých velikých jako Slunce nebo ještě větších. Jablek kulatých a těžkých tak těžkých, jako když se ráno oblékáša svá jablka cpeš a rdousíšpod květovanými šaty.

Jako krev ve sněhu   samota      končící         za druhými dveřmi. Velký smutek bez vůně   dovedla sis ho Lištičko představit? Neznáš mě.   Prostě mě neznáš      i kdybych chtěl.

„Já jsem“ –neříká nic o tom,jestli jsem bylnebo budu. Za úsvitu dne se dějí podivné věci.V tu dobujsem mrtvý. Totéž nastane večer,po večerní polévce.Až mě živí políbí na čelo.