Štítek Monology

opíráš se o mějá zase o tebetak se nesemetady pod tím keřem zlatého deště

tím údolím jsme šli dlouho až zdálo se,že jsme spolu v rukou srostlí když nás oddělilijeden po druhém jsme zmizeli to údolí bylo dlouhéa řez nožem ostrý

Když jsem tě zahlédl v davu,chtěl jsem si tě přitáhnout pohledem. Dělala jsi totéž. Avšak,naše oči bloudily,dvě brány do vzdalujících se galaxií.

zde jsou ty nástrojena přivolávání větruzazvoním na černý typeron že jen vánek zašustil? Iónské moře již,zvedá se ode dna tvá loďka u molazačala se kývat

jsem racekne, jsem hladinata přece racka objímá on zrcadlí se ve mě a já v něm on je hlasem mým a já jeho věčným příběhem

Když si rozkročenastoupneš do rámu dveří,co se změní? Když si rozpolcenastoupneš do rámu dveří,co se změní? Když si zlomenastoupneš do rámu dveří,co se změní? Do sopečného popelakreslím dva kruhy.

…stéká ti po tělevonná pryskyřicekdyž lámukdyž lámu tě v kole tiskneš se když stisknu titvůj pružný kmen…

Společně s knihamirozličného stářísedáme ve větvích vysokých stromů. Čas od časuzašustí stránka,když jako písek v hodinách odletí. Čas od časuněkdo vzpomene sina větu či tvář ze které zamrazí.

Zkřehlá, ze zahrady,do domu vcházíš. Kdo nedělal by místo ti na lůžku. Ty však, Měsíc na rameni,šeptáte si – dokud neusnu.

Potkal jsem ženu, měla vlasy ze skla. Mluvili jsme spolu. Řekla mi, položím ti hlavu do klína. Budeš mě celou noc vískat.