Štítek Monology

vezmu tě na železniční mostbudeme z něj krmit rackydívat se do kalné vodydo dálky a na druhý břeh a možná tě políbím proč bych měl říkat, že budu léčit vředy světalovit krvežíznivé lvya zachraňovat lidstvo,kdyžbys mity drobné lžistejněnevěřila

dívám se na svoje rucea nepoznávám je říkám jim – vy moje milé, neznám vása přece, věrné, se mnou večer ulehnete

celé dny počítám osm zelených autdvě stě šedesát dva dlouhých krokůtři stříbrné lampy patnáct cizinců osm černých psů jen tebe se dopočítat nemůžu cítím dvě ruce, které mě hladí a úsměv, který teprve poznám

Když se potkáme,jsi bosá a já jsem odpolednem.Přál jsem si být odpolednemu vinaře v Saint de Grue,skrz listy vinné révynahlížet do sklípku,pod růžovou pergolou s tebou popíjet vínoa když ti bude horko,clonit ti tvář před sluncema způsobit podvečerní chlad. Konečně…

V nehlídané ohradě,     uprostřed města,     postává houf oveček. Říkáš mi: „Podívej na jejich kopýtka,     jaká jsou zlatá!“     Beru tě za ruku,     měkkou jak ovčí rouno. Znovu zmlkneš. V očích ti…

přikryl jsi mějako vrba smutečníobejmul mne cítím tvou pevnost?teďi teď

Zatínání pěstí růžových lupínkůmáš dvě plné hrstipadajími padajítobě do klína

Hraju na pikolutadyvtomtočase, ty sbíráš podsedníčky.Prý až bude potřeba jednou zabzdít.Ale co já vím,bude tehdy ještě tadyvtentočas?

Už se vaří voda na kávu.Odkudsi na mne teple dýchlo.Je to tvůj vlněný svetr?Je to tvůj dech?Nechce se mi ještě otvírat oči.Jsi to ty.

Tu, jak jsi prošla travou,zvedlo se motýlů modrých,motýlů žlutých. Zavírala jsia otvírala dlaně. Oni jen tolik poposedli,abys je nechytila v pěst.Abys otevřela oči do široka.