Štítek Monology

když spíš,je tvůj obličej prázdný,řekl mi pohlédl jsem se na něja jeho tvář bylašedivá jako rozbité zrcadlo

vyhlížíš mi přes ramenoposloucháš cupitáníškolních aktovekmíhání dětských nohouv tvém obličeji nacházímoči zabodené za brankou plotukvílení brzdkvěty vlčích máků utopené v dešti

Dárek Jaký bude?Bude pro tebe důležitý?

Sněžíčistý sníh se snáší k zemisvět se halí v běl V mých stopách však,jenž pnou se po úbočíbláto se černáKudy kdy jsem šel

kolik časunám asiještě zbýváa vítr sílí

Na pozadí šumutolik zvukůa jedině tvůj hlasjen ten sem patří.Na oblohurozvinutou až k řece

    myslela jsem na tebe    celou noc    jak jsi byl ve mně     nesu si tě dál     malý kousek tebe    úděl do příštího dne     malého hrdinu    bojujícího o život    a ty…

večery u Päijänne ty dny sedávámna kraji jezerakolem sebe jména která nejsoukdyž se objeví kruhje to zrcadlootočené vpředvzpomínka s úsměvemoči obrácené dovnitř

nářekpřirozeně plynoucípřes lidské rtyřečkterou jsem se učil v matčině lůněmohu-li co podotknoutpak svůj život že kropím slzamivýkřiktrvá až po západ sluncejá víma chtěl bych povědět vícjako mlha ležírozhovor podobný bečení beranůna pastvináchna úbočí kopců neapolských

naslouchámucho přitisknuté ke kmenije slyšet slabé vrzáníto minuty a vteřinymelou se na prach a já v soukolí z bronzu rozkládaný na štěrk pomalu pomaličku šedivím