Štítek Monology

V jarním sadu zpívají ptáci.Nad ránem, když jím procházím,zpívám s nimi.Moje vlasy jsou černé. Můj krok, pevnější.

Když padáme na polštář,ty a já; dva podzimní listy. Vzpomeneš si ještě,když jsme času kradli čas?

Den a nebo noc?Na tom nezáleží.Než vydechnu,všechno se stejně stokrát změní.Jako rej buřňáků nad vlnami.

dívám se z oknaz druhé strany prázdnota osamělost jeskynního muže je hrozná

celá rozesmátávrací se domůkrok i dech ještě tamneví žebojívám se dvakráttentokrát oči na vypadeném lístku do kina

polední ti slunce svítí do očírukou si je přikrývášsvatozář bílé košilekdyž Anička zabroukána stůl nesou sedvě konve mléka

Kolikrát jsem si řekl: Kolikrát jsem si řekla: „Jsem tak silný.“ „Jsem tak krásná.“ A nevěřil tomu. A nevěřila tomu.

tluču do dutého kmenutančím kolem nějnavlékam tón po tónukřik ptáků ve vichrustrom a jájsme jedno tělokůra nás oba kryje

sssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss seeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeees se es se neboj neboj n nebo es se neboj neboj j es se neboj e neboj b es se j neboj nebo ne b oj es se ne j bo j oj o es se bo bo…

Untermensch tento člověk není člověk