Štítek Monology

Úsměvy Úsměv jak ze žurnálu. Anděl na kenotafu. *Teď se usmála. Důvod neznám. *Setkaly se na stejné tváři. Stín vážky a můj úsměv.

chtěl jsem říct žeprávě se odehrávácosi úžasného

jen se znovu potáhneš umělým sametemkdyž se tě zeptámzavřeš se před očima jako knihajako skořápka ořechu vystavená nadměrnému tlaku seznovu o něco zpevníš

celoroční krákání havranůceloroční pocit zimyzvlášť počátkem létakdyž drobné kvítky bezůněžně pokryly zem

už nesním o slávě ani penězích opravdu

probouzím sea jako bych tě viděl poprvév němém úžasu stojím

když bych teď zavřel očinevím kdy je zas otevřutoho světla pakněkdy se bojím

děvčátka před školouchichotají sedívají jeho směremsmích na schodech zníjako rozsypané stříbro

v rozpacích vyprávěla mijak doma bili jišeď z ní padala na lavičkuna trávu kolemvšechno bylo z olovakaždým slovem stávala se bělejší

zrovna teď,když se mi tu zalíbilozačínám stárnoutzačínám cítit svůj vlastní pot