Štítek Modlitby

Obejmu těschováš se v mém náručínikdy nebudeš mít nouziuž od kolébky jsem na tebe myslelzpíval ti před usnutím.

Loďka se zhoupne.Tak rád bych chodil po řeky hladině.Zatím se slunce tiše koupě.Jen se nadechnout.Nejprve jednu nohuopatrně druhou.A jít.Není to těžké. Opravdu.

Tehdy jsem spatřilna keři z křišťálus lístky tenkými jak slída,jak se na nich světlo láme.Dopadalo na bílou a tmavou stranu. Bílou barvu andělů a černou barvu smoly.Každý si vybral,na kterou stranu se otočí.Já vybíral, ruce hrůzou rozdrásané.Až zbyla mi  temně…

Země Ještě dnesZemě se chvějemými včerejšími kroky.Hluboce se kaju.

Pak jsem se dozvěděl,že existují moře, přes která se dá chodit.Tolikrát jsem to zkoušel.Nedostal jsem se dál,než dva kroky od břehu.

Onoho podvečera,když v hlínězahlédnul jsem stopy Neznámého Boha,viděl jsem,jak jde k šípkovému keři,který neshoří a hoří.S hrnečkem modrým,jak obloha.Nalít si šípkového čaje,prý trochu ho v krku škrábe.Pozdravil jsem ho tedy a dál jsme šli spolu. Aloha.

Prší i na ty,kteří by si kapku vody nezasloužili.Taková je boží spravedlnost.

Je to všechno příliš křehké,aby se to nerozbilo. A přece,drží to nějak pohromadě. Silou myšlenky. Pořád to ještě září měkkým světlem,když se nikdo nedívá. Nerozbije se to.

Tak jako se splétástín starých větví na bílé zdi. Tak se splétá poznání kdo je a kdo není. Pak přijde večer. A bude vše, bez dělení, skryto v jeho dlani.

Zavři oči, povedu tě. Nenechám tě padnout a padneš-li, zvednu tě. Ponesu tě ve svém náručí. Dovedu tě k vodě. K zelené pastvině tě přivedu. Nechej se vést.