Štítek Dialogy

Z tvého bytu pozoruji ulici.Padající sníhse klade i tam,kudy půjdu ráno domů. Zatím však,moje budoucí stopyjsou ještě zahrnuty sněhem. Kladeš mi ruce na oči a říkáš –Nedívej se, dnes padá černý sníh.

Máš znělé botyříkal jsem jí. A ona odchazejíc,říkala mi – já vím.Zní v Dis. Stejně jako já.

Každou chvílize stromu spadne lista není nikdo, kdo by jej vrátil zpět. Pochválen buď, jenž jsi v tu chvíli činil dobro. Moudře se ptáš – Co je dobro?

Kdo by mohl lépeodpovědět na všechny otázky,zvláště na tu jedinou,než-li právě ty? Kdo jsema potkáme se vůbec někdy?Na loukách jižodvétá tráva a stříbrné lupení přilétá z  půlnočních krajů.

Za oknem mráza v posteli horko.Povídám ti, Zorko. Dnes ne.Dnes mi je mizerně.

Jsme si na dotek.Raději všakodvrátíme se,abychom uhasili žár,který mezi námi dávno není. Vždyť západy Sluncejsou samy o sobě kouzelné. Nač si tedy kazit výhled.

Nechoď ještě,je tolik co říct. Podívej,kaluže jsou plné nočního deště.

Kůže Proč píšeš jako muža čteš jako muž? Za každým továrním komínemvidíš svůj vztyčený úd. Na každý kopec s kapličkouzasadíš růžovou bradavku. Měli jsme jednu kůžibyla nám oběma. Pak jsi na ni vytetoval orla,vyřezal jizvy a vzal sis ji. Teď…

Představuj si co chceša já se ti budu zdát. Prostě přivanua zase odvanu. Pak půjdeme dálkaždý svou cestou.

Chytil jsi mě za zápěstí.Když jsi povolil,jak na provázku jsem měla,otištěné hvězdičky a Měsíc na kůži. Kulatý Měsíc se mě líbil,ale hvězdičky,ty mě bodaly tou špičatou září. Ani jsi neřek – Odpusť.Ani ses nepodíval do všech svých uplakaných očí.