Štítek Dialogy

Nemám, co bych dodal.Snad jen,že vějířek peroutek holuba,který si nade mnou jen tak zakroužil,mne opravdu dojal. Ještě teď se vzduch chvěje.A já sním…

Projdeme se spolu jak dávní přátelé.Ty mě povedeša já půjdu krok za tebou.Půjdeme sademkterý táta vysázel.Potom nahoru do stráníaž k lesu.Tady nás zastihne západ slunce.Takový, co je jen tam.Teprve pak se pomalu vrátíme.Zase domů.

J 20,1-9 Dnes ráno, procházel jsem se v sadu.A tam, pod jabloní, úplně vzadu.Na kameni muž seděl.Když ptal jsem se,suše pověděl –Není tu.*

Ptali se,proč píšu jen o ránu,a o lásce a o smilování.Říkám jim, že loukyi města po kterých chodímmají dost své vlastní smrti.Proč jim tedy přidávat další.

Otevřu ouško obálky,kterou kdosi poslal do dálky.Copak v ní jen asi bude?Pozdrav hnědý jak dívčí vlasynebo rudý – slunce řasy?Možná bílý – špetka sněhu,že mi kdosi poslal něhu – zimy? Probírám se tedy barvamia potom na malém lístkučtu Mon ami;Příteli…

Kdyby jsi jen vědělaKdyby vědělas,Že moje duše má i hlasMá i hlas Věděla bys byBys by vědělaŽe nejsem kámen bezhybnýŽe nejsem duše bez těla

Hry Dívky v kapucích(zvláště těch obšitých kožešinou)vypadají tak bezbranně. Jako by se právě ztratily.Nebo potřebovaly vědětkolik je hodin. Možná, že mají hlada kousek sendviče,přišel by jim vhod. Samozřejmě, ony, toto všechnoví. Slečno, čaj s rumem?

Možná jsou moje modlitbyjako chudobky.Proti těm tvým bílým růžím. Přesto je večer,před spaním,na stejný stolek ke tvým složím.

Vcházíš na uzavřené území.Však říkám ti to nejspíš brzy,velevážený Timotee.Poznáš to zřejměaž tvoje slzydopadnouna kvítky z kamene. Velevážený,věděl jsem,že musíš projíttou dlouhou roklí z kamene.

Až mě vezmeš za lopatky a položíš na lopatky. Všechno řekneš jednou krátkou básní. Co jsi stih je dokonáno. A teď už rychle zhasni.