Předchozí | Následující
Ráno

Tramvaj, veřejný výdobytek civilizace.
Za minutu přijít měla. A já, místo toho,
mávám jí svým kapesníkem.

Jsem opuštěný na přeplněném peronu.
Jsem pohozená jehla v kupce sena
a nadbytečná rukavice, ruce bezrukého.

Tu tedy odkudsi, zbojník Robin.
Ten, co dával, místo bral,
zalechtal mě pod nosem.

Ohlížím se, hlavu div si nezvrátím.
Stánek. Stánek s koláčky a horkou,
na štítu inzerovanou, mimořádnou, kávou.

Jako když hřebec nad klisnou, vůně toho nápoje mé chřípí šíří.
Nadechuji se a ona,
mysl i obě mé plíce plní.

Slečno, ano Vy. S těmi červenými punčochami.
Stoupněte si do kolejí jako semafor.
Zastavte čas.

Zastavte mi ten okamžik.
Na okamžik aspoň, prosím.

Chtěl bych do sytosti opít se
vůní čerstvé kávy.