Předchozí | Následující
Propouštění

...vracím se k události ze srpna 2014.

Stáli jsem na nástupišti a čekali. Opravdu nesnáším loučení. Čekali jsme na autobus, který Ji měl odvést na tak dlouho a tak daleko.

Myslel jsem, že nejsem sentimentální, ale tak před týdnem, když mi definitivně došlo o co vlastně jde, jsem začal najednou víc vzpomínat na to, jak jsem ji viděl poprvé. Byla malá, lehce nafialovělá, měla trochu šišatou hlavu, brečela a dohnala mě k slzám.

Vzpomínal jsem, jak jsem ji vodil do školy a do baletu. Jak jsem na ni trénoval své první rodičovství.

Teď je z ní velká slečna, která toho nejspíš ví víc než táta a která je zcela jistě už teď odvážnější.

Na nástupiště přišla skupinka francouzských lidiček, možná studentů. Nedokázal jsem poznat, kdo se s kým vlastně loučí. Byli čtyři a mohlo jim být tak kolem pětadvaceti. Jeden objímal druhého a vzájemně vytvořili těžko rozpoznatelné klubko dvou mladých pánů a dvou krásných slečen.

Nerozuměl jsem jim. Slova, která jsem slyšel zněla skoro zamilovaně. Dokázal jsem zachytit jen slůvko l`amour, které říkal každý každému.

Znělo to podobně, jako když se cucá turecký med nebo hašlerka.

Najednou začal jeden z nich zpívat. Byla to nějaká árie, která zrychlila čas na nástupišti. Všichni čtyři se smáli. Zpěvák dozpíval a naposledy se rozloučil. Je neuvěřitelné, že i loučení může být veselé.

Autobus přijel. Lidé začali nastupovat a nástupiště se principem spojených nádob vyprazdňovalo. Nakonec jsme s manželkou zůstali sami.

Rozpršelo se. Řidič autobusu na něco čekal a neměl se k odjezdu. Teplota vzduchu zobrazovaná na informační tabuli pomalu klesala a když autobus konečně nastartoval, byla o čtyři stupně nižší.

Vracíme se pomalu domů. Cítím, že se stalo něco velkého - je to moje první propouštění.

Ráno jsme dostali SMS z Paříže. Už před hodinou ale měla přijet do Bordeaux a pořád nepíše…