#0394
To Něco maličké je.A sedí mi kdesi za ušima.Šeptá a slyšet není,že nestihnu cosi,než lehne bílá zima. Však teprv je jaroa ptáci co plnili náš dvůr,přilétli sotva včeraa víc jich nenínež větší půl.
Rubrika Uncategorized
#0393
O zmatení slov Jsme stejní Jsme-li všichni jen nádobami,tyglíky stejných roztavených citů,proč milenec blouzníváa po Jediné touží za úsvitu. °°° Slova jsou stejná Nůž již není zván nožem.A lože je důsledkem spočinutí.Ta slova proto stejná jsoua mladík pro Lásku ložem,…
#0392
Zebou, ach studíty lístky sakurjež lednový vítrvěje k nám na dvůr.Zebou, zebou až do úmoru.
#0391
Čtyři židle u stolu, jedna z nich je prázdná. Čtyři židle u stolu, dvě z nich jsou prázdné. Čtyři židle u stolu, tři z nich jsou prázdné. Jeden prázdný pohled, na tři prázdné židle.
#0390
Možná, že čekal jsi dlouho,ale ani lístek jsi mi nenapsal.Jen na tvém místě u stolupár drobků chleba.A otisk vůně kolínské,co pomalu si pod tapety lehá.
#0389
Labutě táhnou,labutě táhnou k jihu. A já tu stojím a čekám,jestli neopatrněneusednou vedle mne. Abych jim zlatou oprátku na krk dal.Do snů jak do smrtíse s nimi v pouť vydal. Labutě usedly,labutě usedly vedle mne.
#0388
Zas ten nedojezený kocourze své misky upíjí.Dnes už sotva půlku máa bílý Měsíc dopíjí.Zítra už hlady nepřestanemňoukat bude Pane, Pane. Co já vím, kdy mu mléka do oblohy,znovu dolijí.
#0387
V těch černých zvoničkách parních mašinsnad pokaždé sýček zahouká.Když vlak co přijel odkudsidotkne se paty Petrova. To pak vím, že jsem domaa slzy mi hrknou do očí.A černá mašina odkudsi,kamsi na pivo si odskočí.
#0386
Čtenáři knížeksi vždycky prsty naslinía pak jak malé děckokonejšené teplou láznído stránek se ponoří. Není kolem nic –než princezny a draci,úhlopříčky a vzácní ptáci.A tu, čtenář zvedne náhle hlavuudiven, že v jakémsi je davu. A jeden jednomu, je tolik podoben.
#0385
Na fotografickou deskukradeš mi duši.A potom říkáš – Bože, jak tobě to sluší.Proč jednou neřekneš – půjdeme s sebou.