#4055
jako bych tu nebylsedím v křeslekouř dýmkynaznačuje jistou úzkost přicházíš do pokojeotevíráš oknaslunce vstupuje kouř mizíproud vzduchu mě odnáší
jako bych tu nebylsedím v křeslekouř dýmkynaznačuje jistou úzkost přicházíš do pokojeotevíráš oknaslunce vstupuje kouř mizíproud vzduchu mě odnáší
dívka a pestak jdou po loucesvobodni vstříc zářivému dni
kvítky hlohua dva metařiznovu prázdná ulice*dva kosia jedna žížalaslyším poštolku*svit displejův nemocničním šerusvět uvnitř světa
tak jako ten který nevíprohlížím si rucejemné žilkovívedoucí odnikud nikam tak jako ten který víhledím do tmyčekám na přítelesnad přijde znenadání tak jako tenjenž je kamenemsám tu vprostřed stojíma mráz a déšť mě drobí
příčný trám na rameni máš otlaka neříkáš nicpovídám ti cosi o přímé cestěkdyž zaslechneš pláčodvrátíš hlavuv zástupu za teboutvých pět dětímáš slzy v očích
podél čáryjež může být řekou nebo osudempo mapě houpavě prstemsevero-severo-východ
za pár dnísnad minut si nevzpomenenatahuje rucejsem jeho záchranaz dětské postýlkypohled velkých očí huum-ee, má vůni mého kmene
srdce se rozbušía báseňto jest ozvěnavzlétnejak ptáček s modrými křídly
jako když hodíš kámen do řekyjako když někdo odejdečekáš ažzmizí kruhy na hladiněa ty nemizí nemizí nemizí
těch tisíc mužůkterých se u tebe ve snech vystřídalo ráno jsou pryča ty rozlámaná od námahy si nemůžeš vzpomenoutna jednu jedinou tvář