Štítek Zamilovánky

Zamilovánka #1326 V tvém žáru puká skálaa tvůj mráz drobí kámen.Jako Slunce budíš louky.Jako Měsíc mi dáváš spát. A my dva se potkali.Na tom nejmenším nádraží světa.

Tiše pršía vítr nosí ti vlasyjaká byla bys asibosá?

Bílé květy třešní na zdi domků malují moře.A moře se bouří mládím a nadějí.Až zapadne slunce, až zapadne slunce ..Zbarví se moře. Zbytkem nadějí.

Kéž by mi navždy zůstaly oči kojence. Kéž bych neztratil srdce milence. Kéž by, až zetlím, na hrobě si děti hrály. Kost moje s tou tvojí se v hlíně milovaly.

měsíc se zavěsildo sklenky Curaçaaspadla řasazvonivě černájsme po ušiv modrém svituza úsvitu Adam a Eva

Potřebuji tě!Slyšíš?Víc než si myslíš.Držet tě za ruku.Za zvuku. Srdce.

o tom snu, jak se prolétneme.Nad lesem tam a zpátky přes aleje.Četl jsem v jemných náznacích,přemety, že už zkoušíš ve mracích.

voníš   jako podzim,     který skládá ruce do klína a pak   náhle     zase jeden dotek stačí a tvoje oči   září     dvou jezer zmrzlá hladina

Tvé stopy jsou i na kameni.Obraz Tvůj – lesk je na prameni. Jak bez vody vážka umírám touhou.Vteřina každá, smrtí jen dlouhou. Přijď zase. Svými obejmu tě vlasy.Buď zrcadlem ze stříbra. Zlodějem krásy. Z křišťálu budeš mým pohárem.Já jiskra rubínu…

Je teprv ráno.A já tolik toužím.Kéž bych nikdy neucítilvůni tvého vlasu. Dnes konečně,kukačku z lesa slyším.Už vím, že padesát zimje příliš málo společného času.