Štítek Zamilovánky

Kapka potu běží po zádech.Ještě jeden nádech.Jeden dech.Svět láme se v základech. Noc je a přece den.Smát se chce.A zrno padá.Padá. Ne však na kámen.

Jsme tak jiní.Tolik jiní.Jak jen jinímůžeme být.

Zamilovánka #1326 V tvém žáru puká skálaa tvůj mráz drobí kámen.Jako Slunce budíš louky.Jako Měsíc mi dáváš spát. A my dva se potkali.Na tom nejmenším nádraží světa.

Tiše pršía vítr nosí ti vlasyjaká byla bys asibosá?

Bílé květy třešní na zdi domků malují moře.A moře se bouří mládím a nadějí.Až zapadne slunce, až zapadne slunce ..Zbarví se moře. Zbytkem nadějí.

Kéž by mi navždy zůstaly oči kojence. Kéž bych neztratil srdce milence. Kéž by, až zetlím, na hrobě si děti hrály. Kost moje s tou tvojí se v hlíně milovaly.

měsíc se zavěsildo sklenky Curaçaaspadla řasazvonivě černájsme po ušiv modrém svituza úsvitu Adam a Eva

Potřebuji tě!Slyšíš?Víc než si myslíš.Držet tě za ruku.Za zvuku. Srdce.

o tom snu, jak se prolétneme.Nad lesem tam a zpátky přes aleje.Četl jsem v jemných náznacích,přemety, že už zkoušíš ve mracích.

voníš   jako podzim,     který skládá ruce do klína a pak   náhle     zase jeden dotek stačí a tvoje oči   září     dvou jezer zmrzlá hladina