Štítek Zamilovánky

>           

Hřeben ze slonoviny Bude mi stačit,když si vzpomeneš,když česat se budeš bílým hřebenem,že česával jsem tvé vlasy rád.Z hlavy padaný, černý vodopád.

Kam poděl se čas,jenž zadrhnul sepod očními víčky,když báseň před spaním jsem četa zrak, drobnými vlnkami písmen, tonul ve slovesu milovat.

Bílé knoflíčkytvojí blůzičkyrozepínají se. Potok přes kamení skáče.

Takovou oblinku jsi měla. Tam, kde se stiská viola. A když jsi se tam chytla, tak jsi hrála. Hrála až vlasy padly do čela.

Jsou příliš dalekovšechny ty stříbrné, ledově mrazivé hvězdy.Proto se letmo dotknu tvé tváře.Abych jistojistě neumrznul.

Kamínky ti do oken hážu.Skoro už celou noc. Obě ruce uházené.V pokoji tma a bezpomoc.

Déšť lehce poklepávána srdčité listy lip.Jako ty, když vtíráš mivonný olej do spánků.

V ostrém slunci poledním, o každé tvojí pize vím.Však nevím,co schováváš v poledne, v krátkém slunce stínu,zda-li pod sukní znamínko mášnebo na kalhotkách kopretinu.

Loďka se na vlně houpá. Ty jsi loď. A vlna jsem já. Do vlny tě zabalím. Až do rána. Já pohoupu tebe. Ty pohladíš mne. Až do rána.